 |
 |
 |
|
|||
| |||
| |||
| |||
|
|
|
|
|
|
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" DRUHÁ ČÁST - SLAVENÍ KŘESŤANSKÉHO TAJEMSTVÍ (1066-1690)DRUHÝ ODDÍL - SEDM SVÁTOSTÍ CÍRKVE (1210-1690)ČTVRTÁ KAPITOLAJiné liturgické slavnosti (1667-1690)8. ČLÁNEK SVÁTOSTINY 1667 „Svatá matka Církev ustanovila svátostiny. Jsou to posvátná znamení, kterými se na způsob svátostí naznačují účinky, zvláště duchovní, jichž se dosahuje na prosby Církve. Svátostiny připravují člověka k přijetí hlavního účinku svátostí a posvěcují různé životní situace.“ CHARAKTERISTICKÉ RYSY SVÁTOSTIN 1668 Církev ustanovila svátostiny k posvěcování některých církevních služeb, některých životních stavů, nejrůznějších událostí křesťanského života, jakož i používání věcí prospěšných člověku. Podle pastorálních rozhodnutí biskupů mohou svátostiny také odpovídat na potřeby, na kulturu a na dějiny, které jsou vlastní křesťanského lidu některého kraje nebo některé doby. Tvoří je vždy nějaká modlitba, často doprovázená určitým znamením, jako je vkládání ruky, znamení kříže, pokropení svěcenou vodou (jež připomíná křest). 1669 Svátostiny se odvozují z křestního kněžství: každý pokřtěný je povolán být „požehnáním“ a sám žehnat. Proto také laici mohou předsedat některým žehnáním; čím více se některé žehnání týká církevního nebo svátostného života, tím více je předsednictví vyhrazeno posvěcenému služebníkovi. 1670 Svátostiny neudělují milost Ducha svatého jako svátosti; avšak prostřednictvím modlitby Církve připravují na přijetí milosti a uzpůsobují člověka ke spolupráci s ní. „Liturgie svátostí a svátostin působí, že Boží milost, která vyvěrá z velikonočního tajemství Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, posvěcuje skoro každou životní událost věřících, jsou-li dobře připraveni. Z velikonočního tajemství čerpají všechny svátosti a svátostiny svou sílu. Téměř neexistuje správné užívání hmotných věcí, které by se nedalo zaměřit k posvěcení člověka a k oslavě Boha.“ RŮZNÉ ZPŮSOBY SVÁTOSTIN 1671 Mezi svátostinami se uvádějí především žehnání (osob, stolu, předmětů, míst). Každé požehnání je chválou Boha a prosbou o jeho dary. Křesťané jsou v Kristu požehnáni Bohem Otcem „rozmanitými duchovními dary“ (Ef 1,3). Proto Církev uděluje požehnání tak, že vzývá Ježíšovo jméno a obvykle dělá svaté znamení Kristova kříže. 1672 Některá požehnání mají trvalý dosah: mají účinek zasvětit osoby Bohu a vyhradit předměty a místa pro bohoslužebné účely. Mezi těmi, jež jsou určeny osobám – nezaměňovat se svátostným svěcením – je požehnání opata nebo abatyše některého kláštera, zasvěcení panen, obřad slavných řeholních slibů a požehnání pro některé církevní služby (lektora, akolyty, katechety atd.). Jako příklad požehnání předmětů lze uvést zasvěcení nebo požehnání kostela, oltáře, svěcení svatých olejů, posvátných nádob, rouch, zvonů, atd. 1673 Když Církev veřejně a s autoritou prosí ve jménu Ježíše Krista, aby byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby, mluví se o exorcismu. Ježíš jej prováděl (Mk 1,25nn); od něho také Církev má moc a úkol vymítat zlé duchy. Jednoduchý exorcismus se provádí během slavení křtu. Slavný exorcismus, nazývaný „velký exorcismus“, může provádět jen kněz, a to s dovolením biskupa. Je třeba při tom postupovat prozíravě a přesně dodržovat stanovené předpisy Církve. Exorcismus je zaměřen na vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své Církvi. Velmi odlišný je případ nemocí, především psychických, jejichž léčení náleží do oblasti lékařské vědy. Dříve než se přikročí k exorcismu, je tedy důležité se přesvědčit, zda se jedná o přítomnost zlého ducha nebo jen o nemoc. LIDOVÁ ZBOŽNOST 1674 Kromě obřadů svátostí a svátostin musí katecheze brát v úvahu různé formy zbožnosti věřících a lidových pobožností. Náboženské cítění křesťanského lidu si našlo v každé době své projevy v různých formách zbožnosti, které obklopují svátostný život Církve, jako např. uctívání ostatků, návštěvy svatyň, pouti, procesí, křížová cesta, náboženské tance, růženec, medailky atd.
1675 Tyto projevy jsou prodloužením liturgického života Církve, ale nenahrazují jej: „Uvedené pobožnosti se mají konat se zřetelem k liturgickým dobám a v souladu s posvátnou liturgií. Z ní mají nějakým způsobem vycházet a k ní přivádět lid, neboť ona je svou povahou daleko převyšuje.“ 1676 Je nezbytné pastorační obezřetnosti, aby se lidová zbožnost podporovala a rozvíjela a aby se podle potřeby očišťovalo a usměrňovalo náboženské cítění, které je základem takových po božností, a aby se prohlubovalo poznání Kristova tajemství. Konání pobožností je podřízeno pé či a úsudku biskupů a všeobecným církevním předpisům.
Souhrn 1677 Svátostinami se nazývají posvátná znamení ustanovená Církví, jejichž cílem je připravit lidi na přijetí užitků svátostí a posvěcovat různé životní události. 1678 Mezi svátostinami zaujímají důležité místo žehnání. Tvoří je současně chvála Boha za jeho díla a za jeho dary a přímluva Církve, aby lidé mohli užívat Božích darů v duchu evangelia. 1679 Křesťanský život se kromě liturgie živí různými formami lidové zbožnosti, zakořeněnými v různých kulturách. Církev, i když musí bdít, aby je osvítila světlem víry, podporuje formy lidové zbožnosti, které vyjadřují evangelijní cítění, lidskou moudrost a obohacují křesťanský život. 9. ČLÁNEK KŘESŤANSKÝ POHŘEB 1680 Všechny svátosti, a hlavně ty, které uvádějí do křesťanského života, mají za svůj cíl poslední paschu (přechod) Božího dítěte, která je přes smrt uvádí do života v Království. Je to okamžik, kdy se splňuje, co vyznáváme ve víře a v naději: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“ I. Poslední pascha křesťana 1681 Křesťanský smysl smrti se zjevuje ve světle velikonočního tajemství Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání, v němž spočívá naše jediná naděje. Křesťan, který umírá v Kristu, opouští „domov tělesný“ a odebírá se „do domova k Pánu“ (2 Kor 5,8). 1682 Dnem smrti, na konci jeho svátostného života, začíná pro křesťana dovršení jeho znovuzrození započatého křtem, definitivní „připodobnění k obrazu Syna“ udělené pomazáním Ducha svatého a účast na hostině Království, kterou předjímala Eucharistie, i když má ještě zapotřebí dalších očišťování, aby mohl obléci svatební šat. 1683 Církev, která jako matka nosila svátostným způsobem křesťana ve svém lůně během jeho pozemského putování, ho doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala „do rukou Otce“. Odevzdává Otci v Kristu dítě jeho milosti a v naději ukládá do země semeno těla, které vstane z mrtvých ve slávě. Toto odevzdání se plně slaví při eucharistické oběti; žehnání, jež předcházejí a následují, jsou svátostiny. II. Slavení pohřbu 1684 Křesťanský pohřeb neuděluje zesnulému ani svátost, ani svátostinu, protože tento zesnulý „přešel“ za hranici svátostné ekonomie. Přesto je pohřeb liturgickým obřadem Církve. Služba Církve se v tomto případě zaměřuje na to, aby vyjádřila se zesnulým účinné, aby se na něm podí lela obec věřících, shromážděná na pohřbu, a aby byl zvěstován věčný život. 1685 Různé obřady pohřbu vyjadřují velikonoční ráz křesťanské smrti a odpovídají na situace a tradice jednotlivých krajů, a to i volbou liturgické barvy. 1686 Pohřební obřady římské liturgie předkládají tři druhy slavení pohřbu, odpovídající třem místům, na kterých se koná (dům, kostel, hřbitov), a důležitosti, jakou mu přikládají rodina, místní zvyky, kultura a lidová zbožnost. Tento postup je ostatně společný všem liturgickým tradicím a má čtyři hlavní části: 1687 Přivítání společenství. Pozdrav víry zahajuje obřad. Příbuzní zesnulého jsou přivítáni slovem „útěchy“ (ve smyslu Nového zákona: síla Ducha svatého v naději). Společenství se shromáždí v modlitbě a očekává také „slova věčného života“. Smrt některého člena společenství (nebo výročí, sedmý nebo čtyřicátý den) je událost, která vede za obzory „tohoto světa“ a upoutávat po zornost věřících na pravou perspektivu víry ve zmrtvýchvstalého Krista. 1688 Bohoslužba slova během pohřbu vyžaduje tím pečlivější přípravu, čím je větší pravděpodobnost, že shromáždění přítomné v té chvíli může zahrnovat věřící málo navštěvující bohoslužby a přátele zesnulého, kteří nejsou křesťany. Zvlášť homilie se má vyhnout formě a stylu „pohřební chvalořeči“ a má osvětlit tajemství křesťanské smrti ve světle vzkříšeného Krista. 1689 Eucharistická oběť. Když se pohřeb koná v kostele, je Eucharistie srdcem velikonoční povahy křesťanské smrti. Je to okamžik, kdy Církev vyjadřuje své účinné společenství se zesnulým: v přinášení oběti Kristovy smrti a vzkříšení Otci v Duchu svatém ho prosí, aby její syn byl očištěn od svých hříchů i jejich následků a aby byl připuštěn k velikonoční plnosti hostiny u stolu v Božím království. Skrze takto slavenou Eucharistii se obec věřících, zvláště rodina zesnulého, učí žít ve společenství s tím který „zesnul v Pánu“ tak, že přijímá Tělo Krista, jehož je živým údem, a prosí za něho a s ním. 1690 Poslední sbohem („s Bohem“) zesnulému znamená, že Církev zesnulého „odporoučí Bohu“. Je to poslední rozloučení, při kterém křesťanské společenství „pozdraví jednoho ze svých členů, dříve než jeho tělo bude… odneseno a pohřbeno“. Byzantská tradice to vyjadřuje polibkem na rozloučenou zesnulému:
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" Stažení: "Katechismus Katolické Církve" Zdroj: web.katolik.cz
Doporučit tuto stránku příteli!
|
|
|
|
|
|
