 |
 |
 |
|
|||
| |||
| |||
| |||
|
|
|
|
|
|
Obsah: "Katechismus Katolické Církve" PRVNÍ ČÁST - VYZNÁNÍ VÍRY (26-1065)DRUHÝ ODDÍL - VYZNÁNÍ KŘESŤANSKÉ VÍRY - SYMBOLY VÍRY (185-1065)Druha kapitolaVěřím v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího (422-682)RADOSTNÁ ZVĚST: BŮH POSLAL SVÉHO SYNA 422 „Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). To je radostná zvěst o „Ježíši Kristu, Synu Božím“ (Mk 1,1): Bůh navštívil svůj lid, splnil zaslíbení daná Abrahámovi a jeho potomstvu; a překonal všechna očekávání: poslal nám svého „milovaného Syna“ (Mk 1,11). 423 Věříme a vyznáváme, že Ježíš z Nazareta, rodem Žid, narozený z izraelské dcery v Betlémě v době krále Heroda Velkého a císaře Augusta, povoláním tesař, který zemřel ukřižován v Jeruzalémě, pod místodržitelem Ponciem Pilátem, za vlády císaře Tiberia, je věčný Syn Boha, který se stal člověkem a „vyšel od Boha“ (Jan 13,3), „sestoupil z nebe“ (Jan 3,13; 6,33), „přišel v těle“ (1 Jan 4,2); vždyť „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy... Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milostí za milostí“ (Jan 1,14.16). 424 Pod vlivem milosti Ducha svatého a přitahováni Otcem věříme a vyznáváme o Ježíši: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16). Na skále této víry, kterou vyznal Petr, Kristus založil svou Církev.
„ZVĚSTOVAT... NEVYSTIŽITELNÉ KRISTOVO BOHATSTVÍ“ (Ef 3,8) 425 Předávání křesťanské víry je především hlásání Ježíše Krista s cílem přivést k víře v něho. První učedníci byli od počátku naplněni vroucí touhou hlásat Krista: „Je přece
ÚSTŘEDNÍ BOD KATECHEZE: KRISTUS 426 „Ve středu katecheze nacházíme v podstatě jedinou osobu: a to Ježíše z Nazareta. Otcova jednorozeného Syna..., který pro nás trpěl a zemřel a nyní, zmrtvýchvstalý, žije navždy pro nás... Katechizovat... tedy znamená odhalovat v osobě Ježíše Krista celý Boží plán... tj. snažit se pochopit smysl Kristových skutků a slov, znamení, jež vykonal.“ Cílkatecheze: „Uvést... do společenství... s Ježíšem Kristem: jen on nás může vést v Duchu svatém k Otcově lásce a jen on sám může dát, abychom se podíleli na životě Nejsvětější Trojice.“ 427 „Při katechezi se učí o Kristu, vtěleném Slovu a Božím Synu, a všechno ostatní se vztahuje k němu;... jen Kristus učí, zatímco každý druhý to činí jen v té míře, v jaké je jeho tlumočníkem tím, že umožňuje, aby Kristus učil jeho ústy... Každý katecheta by měl na sebe vztahovat tajemná Ježíšova slova: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal“ (Jan 7,16).“ 428 Ten, kdo je povolán „učit Krista“, má tedy usilovat především o ten zisk, jímž je „nesmírně cenné poznání Krista“; je třeba přijmout ztrátu všeho, „abych mohl získat Krista a byl s ním spojen“ a abych „poznal na sobě moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom,… dosáhnu i vzkříšení z mrtvých“ (Fil 3,8-11). 429 Z tohoto láskyplného poznání Krista se rodí nezadržitelná touha hlásat, „evangelizovat“, přivádět druhé k tomu, aby dali své „ano“ k víře v Ježíše Krista. Zároveň také člověk pociťuje potřebu stále lépe poznávat tuto víru. Proto uvedeme v pořadí podle vyznání víry hlavní Ježíšovy tituly: Kristus, Boží Syn, Pán (2. článek). Po nich pak Vyznání víry prohlašuje hlavní tajemství Kristova života: jeho vtělení (3. článek), pak velikonoční tajemství (4. a 5. článek) a konečně tajemství jeho oslavení (6. a 7. článek). 2. ČLÁNEK „I V JEŽÍŠE KRISTA, SYNA JEHO JEDINÉHO, PÁNA NAŠEHO“ I. Ježíš 430 Ježíš v hebrejštině znamená: „Bůh zachraňuje.“ Anděl Gabriel říká při zvěstování nazývá jeho vlastním jménem Ježíš; toto jméno vyjadřuje zároveň jeho totožnost i jeho poslání. Protože pouze Bůh může odpouštět hříchy, je to on, kdo v Ježíši, svém věčném Synu, který se stal člověkem, „spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Tak Bůh v Ježíši opakuje celé své dějiny spásy k prospěchu lidí. 431 V dějinách spásy se Bůh nespokojil s tím, že osvobodil Izraele „z domu otroctví“ (Dt 5,6), že ho vyvedl z Egypta; spasí ho i z jeho hříchu; protože hřích je vždycky urážka Boha, pouze Bůh ji může odpustit. Proto Izrael, když si stále více uvědomuje všeobecnost hříchu, nebude moci hledat spásu jinak, než ve vzývání jména Boha Vykupitele. 432 Ježíšovo jméno znamená, že Jméno samého Boha je přítomno v osobě jeho Syna, který se stal člověkem kvůli všeobecnému a definitivnímu vykoupení z hříchů. Jen Boží jméno přináší spásu, a napříště ho mohou všichni vzývat, neboť vtělením se spojil se všemi lidmi, „neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12). 433 Jméno Boha Spasitele vzýval jen jednou za rok velekněz při smírných obřadech za hříchy Izraele, když pokropil krví oběti příkrov (tzv. slitovnici) svatostánku. Příkrov byl místem Boží přítomnosti. Když svatý Pavel říká o Ježíšovi, že „Bůh ho ustanovil jako smírnou oběť v jeho krvi“ (Řím 3,25), chce tím tvrdit, že v jeho lidství „Bůh smířil svět se sebou skrze Krista“ (2 Kor 5,19). 434 Ježíšovo zmrtvýchvstání oslavuje jméno Boha Spasitele, neboť právě Ježíšovo jméno plně dokazuje svrchovanou moc „Jména nad každé jiné jméno“ (Fil 2,9-10). Zlí duchové se jeho jména bojí a Ježíšovi učedníci v jeho jménu konají zázraky; vždyť Otec jim dá všechno, oč ho prosí v Ježíšově jménu. 435 Ježíšovo jméno je středem křesťanské modlitby. Všechny liturgické modlitby končí formulí „per Dominum nostrum Jesum Christum...“ (skrze našeho Pána, Ježíše Krista...). Modlitba „Zdrávas Maria“ vrcholí slovy „a požehnaný plod života tvého, Ježíš.“ Modlitba srdce, obvyklá u východních křesťanů a nazývaná „Ježíšova modlitba“ říká: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Mnozí křesťané umírají s jediným slovem: „Ježíš“ na rtech, jako svatá Johanka z Arku. II. Kristus 436 Kristus pochází z řeckého překladu hebrejského výrazu „Mesiáš“, což znamená „pomazaný.“ Stává se Ježíšovým vlastním jménem jen proto, že on dokonale plní božské poslání, které to jméno vyjadřuje. V Izraeli bývali totiž ve jménu Boha pomazáni ti, kteří mu byli zasvěceni k poslání, jež jim svěřil. Byli to králové, kněží a někdy i proroci. Takový měl být „par excellence“ případ Mesiáše, kterého měl Bůh poslat, aby nastolil s konečnou platností své Království. Mesiáš měl být pomazán Duchem Hospodina na krále i kněze zároveň, ale také na proroka. Ježíš splnil mesiánskou naději Izraele ve své trojí funkci kněze, proroka a krále. 437 Anděl zvěstoval pastýřům Ježíšovo narození jako narození Mesiáše slíbeného Izraeli: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“ (Lk 2,11). Od samého počátku je tím, „kterého Otec posvětil a poslal na svět“ (Jan 10,36) počatý jako „svatý“ v Mariině panenském lůně. Bůh vyzval Josefa, aby přijal Marii, „svou manželku“, která byla těhotná, „vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého“ (Mt 1,20), aby se tak Ježíš, „nazývaný Kristus“, narodil Josefově manželce jako potomek z Davidova mesiášského rodu (Mt 1,16). 438 Ježíšovo mesiášské posvěcení vyjevuje jeho božské poslání. „A to ostatně naznačuje samo jeho jméno, neboť Kristovým jménem se míní ten, který pomazal, ten, který byl pomazán, i samo pomazání, kterého se mu dostalo: ten, který pomazal, to je Otec; ten, který byl pomazán, to je Syn; a byl pomazán v Duchu, který je pomazání.“ Ježíšovo věčné mesiášské posvěcení se zjevilo v době jeho pozemského života, při křtu od Jana, když ho Bůh „pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38), „aby byl zjeven izraelskému národu“ (Jan 1,31) jako jeho Mesiáš. Jeho skutky i jeho slova ho zjevují jako „svatého Božího“ (Mk 1,24; Jan 6,69; Sk 3,14). 439 Mnozí židé i někteří pohané, kteří sdíleli jejich naději, uznali, že Ježíš má základní rysy mesiášského „Davidova syna“, kterého Bůh slíbil Izraeli. Ježíš přijal titul Mesiáše, na který měl právo, avšak ne bez výhrad, protože část jeho současníků jej chápala podle pojetí příliš lidského, v podstatě politického. 440 Ježíš přijal vyznání víry apoštola Petra, který ho uznával za Mesiáše, a sám pak oznamuje, že utrpení Syna člověka je už blízko. Tak odhalil vlastní obsah své mesiášské královské důstojnosti v transcendentní totožnosti Syna člověka, „který sestoupil z nebe“ (Jan 3,13), a zároveň ve svém vykupitelském poslání jako trpící Služebník: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). A proto se pravý smysl jeho královské důstojnosti ukazuje jen z výše kříže. Teprve po vzkříšení může Petr prohlásit jeho mesiášskou královskou důstojnost před Božím lidem: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ (Sk 2,36). III. Jednorozený Syn Boží 441 Boží Syn je ve Starém zákoně titul, který se dává andělům, vyvolenému národu, synům Izraele a jejich králům. V těchto případech znamená adoptivní synovství, jež vytváří mezi Bohem a jeho tvorem mimořádně důvěrné vztahy. Když je tedy slíbený Král-Mesiáš nazýván „Božím Synem“, nevyplývá z toho nutně, podle literárního smyslu oněch textů, že je víc než člověk. Ti, kdo takto označovali Ježíše jako izraelského Mesiáše, nechtěli asi říci nic víc. 442 Jiná věc je, když Petr vyznává, že Ježíš je „Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16), protože Ježíš odpovídá slavnostním způsobem: „Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec“ (Mt 16,17). Podobně Pavel prohlásí o svém obrácení na cestě do Damašku: „Bůh, který mě vyvolil už v lůně mé matky a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych kázal o něm radostnou zvěst všem pohanům...“ (Gal 1,15-16). „A hned začal v synagogách kázat Ježíše, že je to Boží Syn“ (Sk 9,20). Toto bude od samého počátku středem apoštolské víry, kterou prohlásil nejdříve Petr jako základ Církve. 443 Jestliže Petr mohl uznat, že Mesiášovo božské synovství má transcendentální povahu, pak jen proto, že to sám Ježíš jasně naznačil. Před veleradou, na otázku svých žalobců: „Ty jsi tedy Boží Syn?“, Ježíš odpověděl: „Vy správně říkáte, já jsem“ (Lk 22,70). Už mnohem dříve se označil za „Syna“, který zná Otce, který se liší od služebníků, jež Bůh dříve posílal svému lidu, a který je vyšší než sami andělé. Odlišil své synovství od synovství svých učedníků tím, že nikdy neříkal „Otče náš“, kromě příkazu, který jim dal: „ Vy se tedy modlete takto: Otče náš“ (Mt 6,9); a zdůraznil toto rozlišení: “...k Otci svému i Otci vašemu“ (Jan 20,17). 444 Evangelia zmiňují při dvou slavnostních okamžicích – při křtu a proměnění Krista – Otcův hlas, který označuje Ježíše za svého „milovaného Syna.“ Ježíš se sám představuje jako „jednorozený Syn Boží“ (Jan 3,16) a tímto titulem potvrzuje svou věčnou preexistenci. Požaduje víru „ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (Jan 3,18). Toto křesťanské vyznání se objevuje již ve zvolání setníka tváří v tvář Ježíši na kříži: „Tento člověk byl opravdu Boží Syn“ (Mk 15,39); jedině věřící člověk může vyjádřit ve světle velikonočního tajemství plný dosah titulu „Boží Syn“. 445 Teprve po zmrtvýchvstání se ukáže Ježíšovo božské synovství v moci jeho oslaveného lidství: „duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,4). Apoštolové budou moci vyznat: „Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (Jan 1,14). IV. Pán – Hospodin 446 V řeckém překladu starozákonních knih je nevýslovné jméno, jímž se Bůh zjevil Mojžíšovi, JHVH, přeloženo výrazem „Kyrios“ (Pán). Od té doby se Hospodin (Pán) stává nejčastějším jménem přímo pro označení božství Boha Izraele. V tomto hutném smyslu užívá Nový zákon titulu „Pán“ jak pro Otce, tak — a to je novinka — i pro Ježíše, který je tím uznáván za Boha. 447 Sám Ježíš si tento titul zastřeně připisuje, když diskutuje s farizeji o smyslu 110. žalmu, ale i otevřeně, když se obrací ke svým apoštolům. Během Ježíšova veřejného života ukazovaly projevy jeho moci nad přírodou, nad nemocemi, nad zlými duchy, nad smrtí a hříchem jeho božskou svrchovanost. 448 V evangeliích se různé osoby velmi často obracejí na Ježíše oslovením „Pane“. Tento titul vyjadřuje úctu i důvěru těch, kteří přicházejí k Ježíšovi a očekávají od něho pomoc a uzdravení. Pod vlivem Ducha svatého znamená toto slovení znamená uznání Ježíšova božského tajemství. Při setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem se stává klaněním: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Dostává onen nádech lásky a náklonnosti, kterým se bude vyznačovat křesťanská tradice: „Pán je to!“ (Jan 21,7). 449 Tím, že první vyznání víry Církve připisují Ježíšovi božský titul Pána, vyhlašují od samého počátku, že moc, čest a sláva, náležející Bohu Otci, se vztahují také na Ježíše, protože má „božskou přirozenost“ (Fil 2,6), a že Otec tuto Ježíšovu svrchovanost ukázal tím, že ho vzkřísil z mrtvých a povýšil ho do své slávy. 450 Hned od začátku křesťanských dějin vyhlášení Ježíšovy svrchovanosti znamená také uznání, že člověk nesmí absolutně podřizovat svou osobní svobodu žádné pozemské moci, ale jedině Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu: císař není „Pán“. „Církev věří... že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli“. 451 Křesťanská modlitba je poznamenána titulem „Pán“, ať je to výzva k modlitbě: „Pán s vámi“, nebo závěr modlitby: „skrze našeho Pána, Ježíše Krista“, nebo také zvolání plné naděje a důvěry: „Maran atha“ (Pán přichází) či „Marana tha“ (Přijď, Pane!; 1 Kor 16,22), „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,10). Souhrn 452 Jméno „Ježíš“ znamená „Bůh zachraňuje.“ Dítě narozené z Panny Marie je pojmenováno „Ježíš“, „On (totiž) spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21): „Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12). 453 Jméno „Kristus“ znamená „Pomazaný“, „Mesiáš.“ Ježíš je Kristus, neboť Bůh ho „pomazal Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38). On je ten, který měl přijít, je „nadějí Izraele“ (Sk 28,20). 454 Jméno „Boží Syn“ znamená jedinečný a věčný vztah Ježíše Krista k Bohu, jeho Otci: on je Otcův jednorozený Syn a sám Bůh. Věřit, že Ježíš Kristus je Boží Syn je nutné k tomu, aby člověk mohl být křesťanem. 455 Jméno „Pán“ znamená božskou svrchovanost. Vyznávat nebo vzývat Ježíše jako Pána znamená věřit v jeho božství. „Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán““ (1 Kor 12,3). 3. ČLÁNEK „JEŽÍŠ KRISTUS BYL POČAT Z DUCHA SVATÉHO A NARODIL SE Z MARIE PANNY“ 1. odstavec SYN BOŽÍ SE STAL ČLOVĚKEM I. Proč se Slovo stalo tělem 456 V nicejsko-cařihradským vyznáním víry říkáme, že Syn Boží „pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijalo tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“ 457 Slovo se stalo tělem, aby nás spasilo tím, že nás smíří s Bohem: Bůh si nás zamiloval, „a poslal nám svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Otec poslal svého Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,14). Syn Boží „přišel, aby odstranil hříchy“ (1 Jan 3,5).
458 Slovo se stalo tělem, abychom tak poznali Boží lásku: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom měli život skrze něho“ (1 Jan 4,9). „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). 459 Slovo se stalo tělem, aby bylo naším vzorem svatosti: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě...“ (Mt 11,29). „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). A Otec na hoře Proměnění přikazuje: „Toho poslouchejte“ (Mk 9,7). On je totiž vzorem blahoslavenství a závazným pravidlem Nového zákona: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Tato láska v sobě zahrnuje, že člověk nabídne sebe sama v následování Ježíše. 460 Slovo se stalo tělem, abychom měli účast na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4): „Vždyť to je důvod, proč se Slovo stalo člověkem, a Boží Syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství.“ „Vždyť Boží Syn se stal člověkem, aby nás učinil Bohem.“ „Jednorozený Boží Syn, chtěje nás učinit účastnými svého božství, vzal na sebe naši přirozenost, aby, když se stal člověkem, z lidí udělal bohy.“ II. Vtělení 461 Církev přejímá výraz svatého Jana („Slovo se stalo tělem“: Jan 1,14) a nazývá „vtělením“ skutečnost, že Boží Syn vzal na sebe lidskou přirozenost, aby v ní uskutečnil naši spásu. Církev opěvuje tajemství vtělení v jednom hymnu, který uvádí svatý Pavel:
462 O tomtéž tajemství hovoří list k Židům:
463 Víra ve skutečné vtělení Božího Syna je rozlišovacím znamením křesťanské víry: „Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš III. Pravý Bůh a pravý člověk 464 Jedinečná a zcela zvláštní událost vtělení Božího Syna neznamená, že Ježíš Kristus je zčásti Bůh a zčásti člověk, ani že je v něm beztvárně smíšeno božství s lidstvím. Stal se opravdu pravým člověkem a zůstal přitom opravdu pravým Bohem, Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Církev musela během prvních staletí hájit a objasňovat tuto pravdu víry proti bludům, které ji zkreslovaly. 465 První bludy spíše popíraly Kristovo pravé lidství než jeho božství (gnostický doketismus). Už od apoštolských dob křesťanská víra trvala na opravdovém vtělení Božího Syna, „který přišel v těle“. Avšak ve třetím století musela Církev potvrdit proti Pavlovi ze Samosaty (na sněmu v Antiochii), že Ježíš Kristus je Boží Syn podle přirozenosti, a ne jen adoptivní. První ekumenický koncil v Niceji roku 325 vyznal ve svém krédu, že Boží Syn „je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty [„homousios“] s Otcem“, a odsoudil Aria, který zastával názor, že „Boží Syn vzešel z ničeho“ a že je „jiné podstaty než Otec“. 466 Nestoriánský blud viděl v Kristu lidskou osobu spojenou s božskou osobou Božího Syna. Proti tomu svatý Cyril z Alexandrie a třetí ekumenický koncil shromážděný v Efezu v roce 431 vyznal, že „Slovo tím, že se ve své Osobě spojilo s tělem, oduševněným rozumovou duší, se stalo člověkem“. Kristovo lidství nemá jiný subjekt než božskou osobu Božího Syna, který je přijal za vlastní ve chvíli svého početí. Kvůli tomu efezský koncil prohlásil v roce 431, že Maria se opravdu stala Boží Matkou pro lidské početí Božího Syna ve svém lůně; „Matka Boží... ne proto, že by Boží Slovo přijalo od ní svou božskou přirozenost, nýbrž proto, že se z ní má svaté tělo, vybavené rozumovou duší, a poněvadž je s ním Slovo spojeno ve své Osobě, říká se, že se Slovo narodilo podle těla“. 467 Monofyzité tvrdili, že lidská přirozenost jako taková přestala v Kristu existovat, protože byla přijata do božské osoby Božího Syna. Proti tomuto bludu čtvrtý ekumenický koncil v Chalcedonu v roce 541 prohlásil:
468 Po chalcedonském koncilu dělali někteří z Kristovy lidské přirozenosti jakýsi osobní subjekt. Proti nim pátý ekumenický koncil v Cařihradě v roce 553 prohlásil: „Je jen jedna jediná hypostáze [nebo osoba]..., totiž náš Pán, Ježíš Kristus, Jeden z Trojice.“ A tedy všechno v Kristově lidství musí být přičítáno jeho božské Osobě jako svému vlastnímu subjektu, nejen zázraky, nýbrž i utrpení a sama smrt: „Náš Pán Ježíš Kristus, ukřižovaný ve svém těle, je pravý Bůh, Pán slávy a Jeden ze svaté Trojice.“ 469 Církev takto vyznává, že Ježíš je neoddělitelně pravý Bůh a pravý člověk: je skutečně Božím Synem, který se stal člověkem, naším bratrem, aniž přestal být Bohem, naším Pánem:
IV. Jak je Boží Syn člověkem? 470 Jelikož při vtělení byla tajemným spojením „lidská přirozenost přijata a nikoli „zničena““, byla Církev po staletí vedena k tomu, aby vyznávala plnou skutečnost jak Kristovy lidské duše s její rozumovou a volní činností, tak i jeho lidského těla. Zároveň však pokaždé musela připomínat, že Kristova lidská přirozenost náleží plně božské osobě Syna, jenž tuto přirozenost přijal. V ní vše, čím je, a vše, co koná, pochází od „Jednoho z Trojice.“ Boží Syn tedy sdílí svému lidství svůj vlastní osobní způsob existence v Trojici. Tím Kristus jak ve své duši, tak i ve svém těle vyjadřuje lidským způsobem božské jednání Trojice:
KRISTOVA DUŠE A JEHO LIDSKÉ POZNÁNÍ 471 Apollinaris z Laodiceje zastával názor, že u Krista Slovo nahradilo duši nebo ducha. Proti tomuto bludu Církev prohlásila, že věčný Syn přijal také rozumovou lidskou duši. 472 Lidská duše, kterou Boží Syn přijal, je obdařena opravdovým lidským poznáním. To tudíž nemohlo být samo ze sebe neomezené: bylo získáváno v historických podmínkách jeho existence, v prostoru a času. Proto Boží Syn mohl v okamžiku, kdy se stal člověkem, vzít na sebe to, že bude „prospívat moudrostí, věkem a oblibou“ (Lk 2,52), a dokonce i potřebu získávat znalosti po lidském způsobu na základě zkušenosti. To odpovídalo skutečnosti jeho dobrovolného ponížení, že „vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Fil 2,7). 473 Toto vpravdě lidské poznání Božího Syna však zároveň vyjadřovalo božský život jeho Osoby. „Lidská přirozenost Božího Syna, ne sama ze sebe, nýbrž díky svému spojení se Slovem, poznávala a na sobě projevovala všechno, co odpovídá Bohu.“ Především je to důvěrné a bezprostřední poznání, jež má Boží Syn, který se stal člověkem, o svém Otci. Syn také projevoval ve svém lidském poznání božsky pronikavý vhled do skrytých myšlenek lidských srdcí. 474 Kristovo lidské poznání se díky svému spojení s božskou moudrostí v osobě vtěleného Slova těšilo plnosti vědění o věčných záměrech, jež Kristus přišel zjevit. Jestliže o něčem z této oblasti uznává svou nevědomost, jinde o tom prohlašuje, že zjevit to není jeho posláním. KRISTOVA LIDSKÁ VŮLE 475 Církev obdobným způsobem na šestém ekumenickém koncilu prohlásila, že Kristus z přirozenosti dvojí vůli a dvojí jednání, božské a lidské, nikoli protikladné, ale spolupracující, takže Slovo, které se stalo tělem, chtělo lidsky v poslušnosti Otci všechno, o čem pro naši spásu božsky rozhodlo s Otcem a s Duchem svatým. Kristova lidská vůle „následuje jeho vůli božskou bez zpěčování a bez odporu, nýbrž spíše v podřízenosti oné všemohoucí vůli“. KRISTOVO PRAVÉ TĚLO 476 Jelikož Slovo se stalo tělem přijetím pravého lidství, bylo Kristovo tělo omezené. Proto může být Kristova lidská podoba „vykreslena“ (Gal 3,1). Na sedmém ekumenickém koncilu Církev uznala oprávněnost toho, aby tato podoba byla zobrazována na posvátných obrazech. 477 Církev zároveň vždy uznávala, že v Ježíšově těle „se nám zjevil neviditelné Bůh“. Vždyť individuální rysy Kristova těla jsou výrazem božské osoby Božího Syna. On se totiž rysy svého lidského těla přijal za své do té míry, že jejich vyobrazení na posvátném obraze může být uctíváno, neboť věřící, který uctívá Kristův obraz, „uctívá v něm osobu, jež je na něm znázorněna“. SRDCE VTĚLENÉHO SLOVA 478 Ježíš nás všechny a každého z nás miloval za svého života i ve své agónii a smrti a vydal se za každého z nás, „protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Miloval nás všechny svým lidským srdcem. Proto Ježíšovo božské Srdce, pro naše hříchy a k naší spáse probodené, „je chápáno jako zvláštní znamení a symbol... té lásky, jíž božský Vykupitel neustále miluje věčného Otce a všechny lidi bez výjimky“.
Souhrn 479 Jednorozený Syn Otce, věčné Slovo, tj. Slovo a podstatný obraz Otce, se v čase Otcem stanoveném vtělil: aniž ztratil božskou přirozenost, přijal přirozenost lidskou. 480 Ježíš Kristus je v jednotě své božské Osoby pravý Bůh a pravý člověk; proto je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi. 481 Ježíš Kristus má dvojí přirozenosti, božskou a lidskou, ne smíšeny, nýbrž spojeny v jediné osobě Božího Syna. 482 Kristus jakožto pravý Bůh a pravý člověk, má lidský rozum a lidskou vůli, a ty jsou v dokonalé harmonii podřízeny jeho božskému rozumu a jeho božské vůli, jež má společné s Otcem a Duchem svatým. 483 Vtělení je tedy tajemstvím obdivuhodného spojení božské a lidské přirozenosti v jediné osobě Slova. 2. odstavec „… SKRZE DUCHA SVATÉHO PŘIJAL TĚLO Z MARIE PANNY“ I. Skrze Ducha svatého... 484 Zvěstování Panně Marii zahajuje „plnost času“ (Gal 4,4), to je splnění příslibů a příprav. Maria je povolána, aby počala toho, v němž „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Boží odpověď na její „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“ (Lk 1,34) je dána mocí Ducha: „Duch svatý sestoupí na tebe“ (Lk 1,35). 485 Poslání Ducha svatého je vždy spojeno s posláním Syna a zaměřeno na ně. Duch svatý, který je „Pánem a dárcem života“, je poslán posvětit lůno Panny Marie a božsky ji oplodnit, aby tak počala Syna věčného Otce v lidství vzatého z jejího lidství. 486 Protože Otcův jednorozený Syn byl počat jako člověk v lůně Panny Marie, je „Kristem“, to je pomazaný Duchem svatým115 II.... narodil se z Marie Panny 487 Co katolická víra vyznává o Marii, pramení z toho, co vyznává o Kristu; co však učí o Marii, to opět osvětluje její víru v Krista. MARIINO PŘEDURČENÍ 488 „Bůh poslal svého Syna“ (Gal 4,4), chtěl však svobodnou spolupráci jednoho tvora, aby mu dal tělo. Kvůli tomu Bůh od věčnosti vyvolil za matku svého Syna jednu izraelskou dceru, židovskou dívku z Nazareta v Galileji, „pannu zasnoubenou s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria“ (Lk 1,26-27):
489 Po celý Starý zákon bylo Mariino poslání připravováno posláním svatých žen. Na počátku je Eva: navzdory své neposlušnosti dostává příslib potomstva, které zvítězí nad zlým duchem, a také slib, že bude matkou všech živých. V síle tohoto přislíbení Sára počne syna i přes své stáří. Proti všemu lidskému očekávání Bůh volí to, co je považováno za bezmocné a slabé, aby ukázal, že je věrný tomu, co přislíbil: Annu, Samuelovu matku, Deboru, Rút, Juditu, Ester a mnohé další ženy. Maria „vyniká mezi pokornými a chudými Páně, kteří od něho s důvěrou očekávají a přijímají spásu. S ní konečně, přeslavnou dcerou Siónu, po dlouhém čekání na splnění zaslíbení přišla plnost času a uskutečňuje se nový plán spásy“. NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ 490 K tomu, aby Maria byla Matkou Spasitele, „byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu“. Anděl Gabriel ji při zvěstování zdraví jako „milostiplnou“ (Lk 1,28). Aby mohla dát svobodný souhlas své víry ke svému vyvolení, které jí bylo oznámeno, bylo třeba, aby byla cele nesena Boží milostí. 491 Církev si během staletí uvědomila, že Maria, plná Boží milosti, byla vykoupena už od svého početí. To hlásá dogma o Neposkvrněném Početí, které vyhlásil roku 1854 papež Pius IX.:
492 Tento „jas jedinečné svatosti“, kterým je Maria ozdobena „od prvního okamžiku svého početí“, dostává zcela od Krista: „byla vykoupena vznešenějším způsobem vzhledem k zásluhám svého Syna“. Víc, než kteroukoliv jinou stvořenou osobu, ji Otec v Kristu „zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary“ (Ef 1,3). V něm ji „vyvolil ještě před stvořením světa“, aby byla před ním svatá a neposkvrněná v lásce (Ef 1,4). 493 Otcové východní tradice nazývají Boží Matku „celou svatou“ [Panaghia], slaví ji jako „nedotčenou jakoukoliv poskvrnou hříchu, takřka modelovanou Duchem svatým a vytvořenou jako nové stvoření“. Z Boží milosti zůstala Maria po celý svůj život nedotčena jakýmkoli osobním hříchem. „STAŇ SE MI PODLE TVÉHO SLOVA...“ 494 Na oznámení, že mocí Ducha svatého porodí „Syna Nejvyššího“, ačkoliv nežije s mužem, Maria odpověděla tím, že „ochotně uvěřila“ (Řím 1,5) s jistotou, že „u Boha není nic nemožného“: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,37-38). „A tak se Maria... souhlasící s Božím slovem, stala se matkou Ježíšovou. Přijala spásnou Boží vůli celým srdcem a bez jakékoli zábrany hříchů, zasvětila se cele jako služebnice Páně osobě a dílu svého Syna a pod ním a s ním – z milosti všemohoucího Boha – sloužila tajemství vykoupení.“
MARIINO BOŽSKÉ MATEŘSTVÍ 495 Maria, nazývaná v evangeliích „Ježíšovou Matkou“ (Jan 2,1; 19,25), ještě před narozením svého Syna je z vnuknutí Ducha svatého pozdravena jako „matka mého Pána“ (Lk 1,43). Vždyť Ten, kterého počala z Ducha svatého a který se stal skutečně jejím synem, není nikdo jiný než věčný Syn Otce, druhá osoba Nejsvětější Trojice. Církev vyznává, že Maria je skutečně Bohorodička [Theotokos]. MARIINO PANENSTVÍ 496 Už od prvních věroučných formulací Církev vyznávala, že Ježíš byl počat v lůně Panny Marie pouze mocí Ducha svatého, a zdůrazňovala také tělesný aspekt této události: Ježíš byl počat „bez mužského semene, působením Ducha svatého“. V panenském početí Otcové vidí znamení, že jde opravdu o Božího Syna, který přišel v lidském těle:
497 Evangelní vyprávění považují panenské početí za Boží dílo, které přesahuje jakékoliv chápání a jakoukoliv lidskou možnost: „Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého,“ říká anděl Josefovi o Marii, jeho snoubence (Mt 1,20). Církev v tom vidí splnění Božího příslibu daného prorokem Izaiášem: „Hle, panna počne a porodí Syna.“ 498 Mlčení Markova evangelia a listů Nového zákona o Mariině panenském početí působilo někdy rozpaky. Tak mohly vyvstávat pochybnosti, zda se nejedná o legendy nebo teologické konstrukce, které nechtějí vypovídat o skutečné historické události. Na to lze odpovědět: Víra v panenské početí Ježíše narazila na prudký odpor, posměch nebo nepochopení od nevěřících, židů i pohanů : nebyla tedy nijak motivována pohanským bájeslovím nebo nějakým přizpůsobením do bovým názorům. Smysl této události je dostupný jen pohledu víry, která ji vidí v oné „vnitřní sou vislosti, jež spojuje navzájem všechna tajemství“, v celku Kristových tajemství, od vtělení až po jeho velikonoční tajemství. O této souvislosti svědčí již svatý Ignác Antiochijský: „Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“ MARIA — „VŽDY PANNA“ 499 Prohloubení víry v panenské mateřství přivedlo Církev k vyznávání skutečného a trvalého Mariina panenství i při porodu Božího Syna, který se stal člověkem. Vždyť Kristovo narození „její panenskou čistotu neporušilo, nýbrž posvětilo“. Liturgie Církve slaví Marii jako „Aeiparthenos“, vždy Pannu. 500 Na to se někdy namítá, že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách. Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím neoznačují další děti Panny Marie: vždyť Jakub a Josef, „Ježíšovi příbuzní“ (Mt 13,55) jsou syny Marie, Kristovy učednice, která je příznačně určena jako „druhá Marie“ (Mt 28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné, podle způsobu vyjadřování, které nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé. 501 Ježíš je jediným Mariiným Synem. Avšak Mariino duchovní mateřství se vztahuje na všechny lidi, které on přišel spasit: „Zrodila Syna, kterého Bůh ustanovil za prvního z mnoha bratří“ (Řím 8,29), totiž věřících, při jejichž zrození a vychovávání ona spolupracuje svou mateřskou láskou.“ MARIINO PANENSKÉ MATEŘSTVÍ V BOŽÍM PLÁNU 502 Pohled víry může v souvislosti s celým zjevením odhalit tajemné důvody, pro které Bůh ve svém úradku spásy chtěl, aby se jeho Syn narodil z Panny. Tyto důvody se týkají jak Kristovy osoby a jeho vykupitelského poslání, tak i Mariina přijetí tohoto poslání ve prospěch všech lidí. 503 Mariino panenství ukazuje, že při vtělení měl absolutní iniciativu Bůh. Ježíšovým Otcem je pouze Bůh. „Lidská přirozenost, kterou přijal, jej nikdy neoddělila od Otce... skrze přirozenost Syn Otce svým božstvím, skrze přirozenost Syn Matky svým lidstvím, ale ve vlastním smyslu Boží Syn v obou svých přirozenostech.“ 504 Ježíš byl počat z Ducha svatého a narodil se z Panny Marie, protože je nový Adam, kterým začíná nové stvoření: „První člověk byl ze země, druhý člověk je z nebe“ (1 Kor 15,47). Kristovo lidství je od samého početí naplněno Duchem svatým, protože Bůh mu „dává Ducha v míře neomezené“ (Jan 3,34). Z této plnosti Krista, hlavy vykoupeného lidstva, „jsme dostali všichni… milost za milostí“ (Jan 1,16). 505 Ježíš, nový Adam, zahajuje svým panenským početím nové zrození adoptivních dětí uskutečněné vírou v Duchu svatém. „Jak se to stane?“ (Lk 1,34). Účast na božském životě nepochází „z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“ (Jan 1,13). Přijetí tohoto života je panenské, protože je člověku zcela darován Duchem. Snubní smysl lidského povolání ve vztahu k Bohu se dokonale naplňuje Mariiným panenským mateřstvím. 506 Maria je panna, protože její panenství je znamením její víry, „kterou neoslabila žádná pochybnost“, a její bezvýhradné odevzdanosti do Boží vůle. Svou vírou se stala matkou Spasitele: „Maria je blaženější tím, že přijala víru v Krista, než tím, že ho tělesně počala.“ 507 Maria je zároveň Panna i Matka, protože je obrazem a nejdokonalejším uskutečněním Církve: „Církev... sestává přijetím Božího slova také matkou: kázáním a křtem totiž rodí k novému a nesmrtelnému životu děti počaté z Ducha svatého a zrozené z Boha. A je také panna, protože neporušeně a čistě zachovává věrnost slíbenou Snoubenci.“ Souhrn 508 Z Evina potomstva Bůh vyvolil Pannu Marii, aby byla Matkou jeho Syna. Jako „plná milosti“ je „nejvznešenějším plodem vykoupení“; od prvního okamžiku svého početí je zcela uchráněna poskvrny prvotního hříchu a během svého života se nedopustila žádného osobního hříchu. 509 Maria je opravdu „Matka Boží“, protože je matkou vtěleného věčného Božího Syna, který je sám Bohem. 510 Maria zůstala „pannou, když počala svého Syna, pannou, když ho porodila, pannou, když ho nosila v lůně, pannou, když ho živila mateřským mlékem, pannou navždy“: celým svým bytím byla „služebnicí Pána“ (Lk 1,38). 511 Panna Maria „ze svobodné víry a poslušnosti spolupracovala na lidské spáse“. Vyslovila své „fiat“ „jménem celého lidského rodu“ : svou poslušností se stala novou Evou, matkou živých. 3. odstavec TAJEMSTVÍ KRISTOVA ŽIVOTA 512 Vyznání víry mluví, pokud jde o Kristův život, jen o tajemstvích vtělení (početí a narození) a Velikonoc (utrpení, ukřižování, smrt, pohřbení, sestup do pekel, vzkříšení, nanebevstoupení). Nic se výslovně neříká o tajemstvích Ježíšova skrytého života ani o jeho veřejné činnosti, avšak články víry, týkající se Ježíšova vtělení a Velikonoc, osvětlují celý Kristův pozemský život. Všechno od samého počátku, „co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat do nebe“ (Sk 1,1-2), je třeba vidět ve světle tajemství Vánoc a Velikonoc. 513 Katecheze bude podle okolností rozvíjet celé bohatství Ježíšových tajemství. Postačí zde vyložit některé body společné všem tajemstvím Kristova života (I), potom stručně načrtnout hlavní tajemství Ježíšova skrytého (II) i veřejného (III) života. I. Celý Kristův život je tajemství 514 V evangeliích nenajdeme o Ježíši mnoho věcí, které upoutávají lidskou zvědavost. Téměř vůbec se tam nemluví o jeho životě v Nazaretě ani tam není zmínka o značné části jeho veřejného života. To, co je v evangeliích, bylo napsáno „abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jan 20,31). 515 Evangelia sepsali lidé, kteří byli mezi prvními, kdo uvěřili a kteří tuto víru chtěli předat druhým. Protože vírou poznali, kdo je Ježíš, mohli vidět a ukázat stopy jeho tajemství v celém jeho pozemském životě. Od plenek při jeho narození až po ocet jeho utrpení a po roušku nalezenou po jeho vzkříšení, je všechno v Ježíšově životě znamením jeho tajemství. Svými skutky, svými zázraky, svými slovy zjevil, že „v něm přebývá celá plnost Božství“ (Kol 2,9). Proto se jeho lidství jeví jako „svátost“, tj. jako znamení a nástroj jeho božství a spásy, kterou Ježíš přináší: co bylo na jeho pozemském životě viditelné, to přivádělo k neviditelnému tajemství jeho božského synovství a jeho vykupitelského poslání. SPOLEČNÉ RYSY JEŽÍŠOVÝCH TAJEMSTVÍ 516 Celý Kristův život je zjevením Otce: jeho slova a jeho skutky, jeho mlčení i jeho utrpení, to, jaký byl a jak mluvil. Ježíš může říci: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9) a Otec: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,35). Protože se náš Pán stal člověkem, aby plnil vůli Otce, i sebemenší rysy jeho tajemství ukazují „Boží lásku k nám“ (1 Jan 4,9). 517 Celý Kristův život je tajemstvím vykoupení. Vykoupení je především plodem krve prolité na kříži, avšak toto tajemství působí v celém Kristově životě: již v jeho vtělení, když se sám stává chudým a nás obohacuje svou chudobou; v jeho skrytém životě, když svou poslušností napravuje naši neposlušnost; v jeho slově, které očišťuje jeho posluchače; v uzdravování a vymítání zlých duchů, skrze které „vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci“ (Mt 8,17); svým zmrtvýchvstáním, jímž nás ospravedlnil. 518 Celý Kristův život je tajemstvím opětného soustředění dějin spásy v Kristu jako Hlavě (rekapitulace). Všechno, co Ježíš dělal, říkal a trpěl, bylo zaměřeno na návrat člověka padlého hříchem k jeho původnímu povolání:
NAŠE SPOJENÍ S JEŽÍŠOVÝMI TAJEMSTVÍMI 519 Celé Kristovo bohatství „je určené každému člověku a je pro každého dobrem“. Kristus totiž nežil svůj život pro sebe, nýbrž pro nás, od svého vtělení „pro nás lidi a pro naši spásu“ až ke své smrti „za naše hříchy“ (1 Kor 15,3) a ke svému zmrtvýchvstání „pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25). I nyní je „naším přímluvcem u Otce“ (1 Jan 2,1), „je stále živ, aby se přimlouval“ za nás (Žid 7,25). Se vším, co pro nás jednou provždy prožil a vytrpěl, se navždy „stará o naše záležitosti u Boha“ (Žid 9,24). 520 V celém svém životě se Ježíš ukazuje jako náš vzor: je „dokonalým člověkem“, který nás vybízí, abychom se od něho učili a následovali ho: svým ponížením nám dal příklad k následování, svou modlitbou přivádí k modlitbě, svou chudobou nás vyzývá, abychom dobrovolně přijali strádání a pronásledování. 521 Kristus nám tak umožňuje, abychom všechno, co on prožil, mohli prožívat v něm, a aby to on prožíval v nás. Boží Syn „se svým vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem“. Jsme povoláni, abychom s ním tvořili jeden celek; jako údům svého Těla nám dává účast na tom, co prožil pro nás ve svém těle a jako náš vzor: „Musíme v sobě napodobovat a naplňovat Kristův život a jeho tajemství. Musíme tedy Krista často prosit, aby je on sám v nás i v celé své Církvi uskutečnil a naplnil... Boží Syn přitom chce s námi a s celou Církví svá tajemství sdílet a dokonce je rozvíjet a pokračovat v nich pokračovat jednak prostřednictvím milostí, jež nám ze své vůle dává, jednak prostřednictvím účinků, jež v nás chce těmito tajemstvími vyvolat. Takovým způsobem je v nás chce naplnit.“ II. Tajemství Ježíšova dětství a skrytého života PŘÍPRAVY 522 Příchod Božího Syna na zem je tak významná událost, že ji Bůh chtěl připravovat po staletí. Obřady a oběti, obrazy a symboly „dřívější smlouvy“ (Žid 9,15); to vše Bůh zaměřuje ke Kristu; ohlašuje ho ústy proroků, kteří vystupují v Izraeli; probouzí i jinde, v srdcích pohanů, nejasnou předtuchu tohoto příchodu. 523 Svatý Jan Křtitel je bezprostředním předchůdcem Páně, který byl poslán, aby mu připravil cestu. Jako „prorok Nejvyššího“ (Lk 1,76) převyšuje všechny ostatní proroky, je poslední z proroků, zahajuje evangelium; zdraví Kristův příchod už v lůně jeho matky a nachází potěšení v tom, že je „ženichův přítel“ (Jan 3,29), kterého pak označí za „Božího beránka..., který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29). Jde před Ježíšem „v duchu a moci Eliášově“ (Lk 1,17) a vydává mu svědectví svým kázáním, svým křtem obrácení a nakonec svou mučednickou smrtí. 524 Každoročním slavením adventní liturgie Církev aktualizuje toto očekávání Mesiáše: tím, že se věřící vžívají do této dlouhé přípravy na první Spasitelův příchod, oživují vroucí touhu po jeho druhém příchodu. Oslavou Předchůdcova narození a jeho mučednické smrti se Církev spojuje s jeho touhou: „On musí růst, já se však menšit“ (Jan 3,30). TAJEMSTVÍ VÁNOC 525 Ježíš se narodil v nuzné stáji, v chudé rodině; prvními svědky té události byli prostí pastýři. Právě v této chudobě se projevuje nebeská sláva. Církev neúnavně opěvuje slávu této noci:
526 „Být jako děti“ ve vztahu k Bohu, to je podmínka pro vstup do království; proto je třeba se ponížit, a stát se malým, ba víc: je třeba se „narodit znovu“ (Jan 3,7), narodit se z Boha, abychom se stali „Božími dětmi“ (1 Jan 1,12). Vánoční tajemství se v nás naplňuje, když „jsme dotvářeni v podobu Krista“. Vánoce jsou tajemstvím této „podivuhodné výměny“:
TAJEMSTVÍ JEŽÍŠOVA DĚTSTVÍ 527 Ježíšova obřízka osmý den po jeho narození je znamením jeho začlenění do Abrahámova potomstva, do národa Úmluvy, jeho podrobení se Zákonu, jeho oprávnění ke kultu Izraele, kterého se bude účastnit celý život. Toto znamení je předobrazem „Kristovy obřízky“, jíž je křest. 528 Zjevení Páně [Epifanie] je vyjevením Ježíše jako Mesiáše Izraele, Božího Syna a Spasitele světa. Oslavuje spolu s Ježíšovým křtem v Jordánu a se svatbou v Káně i klanění, kterého se Ježíši dostává od „mudrců“, pocházejících z východu. V těchto „mudrcích“, kteří zastupují okolní pohanská náboženství, vidí evangelium prvotiny národů, které skrze vtělení přijímají radostnou zvěst o spáse. Příchod mudrců do Jeruzaléma, aby se poklonili židovskému králi, ukazuje, že v mesiášském světle Davidovy hvězdy hledají v Izraeli toho, který bude králem národů. Jejich příchod naznačuje, že pohané nemohou poznat Ježíše a klanět se mu jako Božímu Synu a Spasiteli světa, aniž se obrátí na Židy a aniž od nich přijmou mesiášské zaslíbení, jak je obsaženo ve Starém zákoně. Zjevení Páně (Epifanie) ukazuje, že „velké množství národů“ vstupuje „do rodiny patriarchů“ a získává tím důstojnost Izraele. 529 Obětování Ježíše v chrámě nám ho ukazuje jako prvorozence, který patří Pánu. V Simeonovi a Anně je celé očekávání Izraele, které přichází na setkání se svým Spasitelem (byzantská tradice tuto událost tak nazývá). Ježíš je tak uznán za dlouho očekávaného Mesiáše, za „světlo pohanů“ a „slávu Izraele“, ale také za „znamení, kterému se bude odporovat“. Meč bolesti, předpověděný Marii, ohlašuje tuto jinou, dokonalou a jedinečnou oběť na kříži, která dá spásu, „kterou Bůh připravil přede všemi národy“. 530 Útěk do Egypta a zavraždění neviňátek ukazují, jak temnoty odporují světlu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Celý Kristův život bude poznamenán pronásledováním. Ti, kteří jsou jeho, je sdílejí s ním. Jeho návrat z Egypta připomíná Exodus a představuje Ježíše jako konečného osvoboditele. TAJEMSTVÍ JEŽÍŠOVA SKRYTÉHO ŽIVOTA 531 Větší část svého života Ježíš sdílel úděl valné většiny lidí: každodenní život, navenek zcela obyčejný, život práce rukou, židovský náboženský život podřízený Božímu zákonu, život ve společenství. O celém tomto období je nám zjeveno, že Ježíš „poslouchal“ své rodiče a že „prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“ (Lk 2,51-52). 532 Ježíšova poslušnost vůči matce a pěstounovi je dokonalým zachováváním čtvrtého přikázání. Tato poslušnost je časným obrazem jeho synovské poslušnosti vůči nebeskému Otci. Ježíšova každodenní poslušnost vůči Josefovi a Marii ohlašovala a předjímala poslušnost Zeleného čtvrtku: „ne má, ale Tvá vůle...“ (Lk 22,42). Kristova poslušnost v každodenním skrytém životě započala už dílo nápravy toho, co zničila Adamova neposlušnost. 533 Skrytý život v Nazaretě umožňuje každému člověku, aby byl spojen s Ježíšem na těch nejobyčejnějších cestách všedního života: „Nazaretský dům je školou, v níž začínáme rozpoznávat Kristův život: je tudíž školou evangelia... Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila úcta k mlčení, které je obdivuhodným a nepostradatelným stavem mysli... Mimoto nás též učí způsobu rodinného života. Ať nám Nazaret ukáže, co je to rodina, co znamená její společenství v lásce; jak závažná a prostá je její krása, jak posvátná a nedotknutelná je její povaha... Posléze se tu učíme práci. Ty, nazaretské sídlo, domove „tesařova Syna“! Zde si především přejeme pochopit a oslavit sice přísný, leč spasitelný zákon lidské práce... Zde chceme konečně pozdravit dělníky na celém světě a ukázat jim velký vzor, našeho Pána Ježíše Krista, božského bratra.“ 534 Nalezení Ježíše v chrámě je jediná událost, která přerušuje mlčení evangelií o letech Ježíšova skrytého života. Ježíš zde dává nahlédnout do tajemství svého naprostého zasvěcení se poslání, jež vyplývá z jeho božského synovství: „Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Maria a Josef „jeho slovu nerozuměli“, ale přijali je s vírou a Maria „to všechno uchovávala ve svém srdci“ (Lk 2,51) po celá ta dlouhá léta, kdy Ježíš zůstával skryt v mlčení obyčejného života. III. Tajemství Ježíšova veřejného života JEŽÍŠŮV KŘEST 535 Počátkem Ježíšova veřejného života je jeho křest od Jana v řece Jordánu. Jan hlásal „křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3). Přichází zástup hříšníků, celníků a vojáků, farizeů, saduceů a nevěstek a dávají se od něho pokřtít. A tu se objeví Ježíš. Křtitel váhá, Ježíš naléhá: přijímá křest. V tom Duch svatý v podobě holubice sestupuje na Ježíše a „hlas z nebe“ říká: „Toto je můj milovaný Syn.“ Tak se Ježíš ukázal („Epifanie“) jako Mesiáš Izraele a Boží Syn. 536 Při tomto křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího Služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky; už je „Boží beránek, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29); už předjímá „křest“ své krvavé smrti. Již přichází, „aby zcela splnil Boží vůli“ (Mt 3,15); plně se podřizuje vůli svého Otce: přijímá z lásky křest smrti na odpuštění našich hříchů. Na toto přijetí odpovídá Otcův hlas, kterým projevuje své zalíbení ve svém Synu. Duch, kterého Ježíš má v plnosti od samého početí, na něm spočine. Ježíš pak bude zdrojem Ducha pro všechno lidstvo. Při Ježíšově křtu „se otevřelo nebe“ (Mt 3,16), které kdysi uzavřel Adamův hřích, a vody jsou posvěceny sestoupením Ježíše a Ducha svatého jako předzvěst nového stvoření. 537 Křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši, který svým křtem předjímá svou smrt a své vzkříšení; křesťan má vstoupit do tohoto tajemství pokorného ponížení a pokání, má s Ježíšem sestoupit do vody, aby spolu s ním vystoupil a znovu se narodil z vody a z Ducha, aby se v Synu stal milovaným synem Otce a „žil novým životem“ (Řím 6,4).
JEŽÍŠOVO POKUŠENÍ 538 Evangelia mluví o čase Ježíšovy samoty na poušti, ihned po křtu, který přijal od Jana: „Vyveden“ Duchem na poušť, Ježíš tam zůstává čtyřicet dní bez jídla; žije mezi dravou zvěří a andělé mu slouží. Na konci této doby ho satan třikrát pokouší tím, že podrobuje zkoušce jeho synovský vztah k Bohu. Ježíš odrazí tyto útoky, které jsou opakováním Adamova pokušení v ráji a pokušení Izraele na poušti, a ďábel se od něho vzdálí „až do určeného času“ (Lk 4,13). 539 Evangelisté nám odhalují spásný význam této tajemné události. Ježíš je nový Adam, který zůstal věrný, zatímco první Adam podlehl pokušení. Ježíš dokonale plní povolání Izraele: na rozdíl od těch, kteří v minulosti pokoušeli Boha na poušti během čtyřiceti let, Kristus se projevuje jako Boží služebník, naprosto poslušný božské vůle. Tak Ježíš vítězí nad ďáblem: „spoutal siláka“, aby mu vzal jeho kořist. Ježíšovo vítězství nad pokušením na poušti předjímá vítězství v utrpení, svrchovanou poslušnost jeho synovské lásky k Otci. 540 Ježíšovo pokušení ukazuje, jaké je mesiášské poslání Božího Syna v protikladu k tomu, jaké mu navrhuje satan a jaké by mu chtěli přikládat lidé. Proto Kristus zvítězil nad pokušitelem pro nás: „Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15). Církev se každý rok připojuje k tajemství Ježíše na poušti čtyřicetidenní postní dobou. „PŘIBLÍŽILO SE BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ“ 541 „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu““ (Mk 1,14-15). „Aby Kristus splnil Otcovu vůli, uvedl v život nebeské království na zemi.“ A Otcova vůle je „povznést lidi k účasti na Božím životě“. Činí to tak, že shromažďuje lidi kolem svého Syna, Ježíše Krista. Toto shromáždění je Církev, která na zemi představuje „klíčení a počátek“ Božího království. 542 Kristus je středem tohoto shromáždění lidí v „Boží rodině“. Svolává je k sobě svým slovem, svými „znameními“, kterými se projevuje Boží království, rozesláním svých učedníků. Příchod svého království uskuteční Kristus především velkým tajemstvím svých Velikonoc: svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním. „A já, až budu ze země vyvýšen, přitáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). „Všichni lidé jsou voláni k této jednotě s Kristem.“ HLÁSÁNÍ BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ 543 Všichni lidé jsou povoláni vstoupit do Království. Toto mesiášské Království bylo nejprve hlásáno izraelským synům, a je určeno přijmout lidi ze všech národů. Kdo se tam chce dostat, musí přijmout Ježíšovo slovo:
544 Království patří chudým a maličkým, totiž těm, kteří je přijali s pokorným srdcem. Ježíš je poslán, aby „přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Prohlašuje, že je jim blaze, neboť „jejich je nebeské království“ (Mt 5,3); Otec se zalíbilo zjevit „maličkým“ to, co zůstává skryto před moudrými a rozumnými. Ježíš sdílí život chudých, od jeslí až po kříž; zná hlad, žízeň a nedostatek. Ba dokonce se ztotožňuje s chudými všeho druhu a činorodou lásku k nim klade jako podmínku pro vstup do jeho království. 545 Ježíš zve hříšníky ke stolu království: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17). Vyzývá je k obrácení, bez něhož nelze vejít do království, ale slovem i skutkem jim ukazuje bezmezné milosrdenství svého Otce k nim a nesmírnou „radost v nebi nad jedním hříšníkem, který se obrátí“ (Lk 15,7). Nejvyšším důkazem této lásky bude obětování vlastního života „na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28). 546 Ježíš volá ke vstupu do království prostřednictvím podobenství, která jsou příznačným prvkem jeho učení. Jimi zve na královskou hostinu, ale také žádá radikální volbu: kdo chce získat království, musí „prodat“ všechno; slova nestačí, je třeba činů. Podobenství jsou pro člověka jako zrcadla: přijme slovo jako skalnatá půda nebo jako dobrá země? Co člověk udělá se svěřenými hřivnami? Skrytým jádrem podobenství je Ježíš a přítomnost království v tomto světě. Je třeba vstoupit do království, to je stát se Kristovým učedníkem, aby člověk „poznal tajemství nebeského království“ (Mt 13,11). Pro ty, „kdo jsou vně“, zůstává všechno hádankou. ZNAMENÍ BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ 547 Ježíš doprovází svá slova mnoha „mocnými činy, divy a znameními“ (Sk 2,22), které ukazují, že v něm je už království přítomno. Dosvědčují, že Ježíš je ohlašovaný Mesiáš. 548 Znamení, která Ježíš koná, svědčí o tom, že ho poslal Otec. Tato znamení vyzývají lidi, aby v něj uvěřili. Těm, kteří se k němu obracejí s vírou, uděluje to, oč prosí. A tak zázraky posilují víru v toho, který koná dílo svého Otce: dosvědčují, že On je Boží Syn. Mohou však být důvodem k pohoršení. Nesměřují k ukojení zvědavosti nebo touhy po něčem kouzelném. Navzdory jeho tak zřejmým zázrakům někteří Ježíše odmítají; ba dokonce ho obviňují, že to dělá pomocí zlých duchů. 549 Ježíš vykonal jasná mesiášská znamení tím, že osvobodil některé lidi od pozemského zla hladu, nespravedlnosti, nemoci a smrti;] nicméně nepřišel odstranit všechna vezdejší zla, nýbrž osvobodit lidi od nejtěžšího otroctví: totiž od hříchu, který jim brání v jejich povolání Božích dětí a po lidské stránce je nejrůznějším způsobem zotročuje. 550 Příchod Božího království je porážkou satanova království: „Jestliže však vyháním zlé duchy s pomocí Božího Ducha, pak už k vám přišlo Boží království“ (Mt 12,28). Ježíšova vymítání (exorcismy) osvobozují lidi od nadvlády démonů. Předjímají Ježíšovo veliké vítězství nad „vládcem tohoto světa“ (Jan 12,31). Boží království bude s konečnou platností nastoleno Kristovým křížem: „Regnavit a ligno Deus“ (Bůh vládne z kříže). „KLÍČE KRÁLOVSTVÍ“ 551 Hned na počátku svého veřejného života si Ježíš vybírá dvanáct mužů, aby byli s ním a podíleli se na jeho poslání; dává jim podíl na své moci a posílá je „hlásat Boží království a uzdravovat“ (Lk 9,2). Zůstávají navždy spojeni s Kristovým královstvím a on pak skrze ně vede Církev: „A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů“ (Lk 22,29-30). 552 Šimon Petr zaujímá ve sboru dvanácti první místo. Ježíš mu svěřil jedinečné poslání. Díky zjevení od Otce Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Náš Pán mu tehdy řekl: „Ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou“ (Mt 16,18). Kristus, „živý kámen“ (1 Petr 2,4), zajišťuje své Církvi, postavené na Petrovi, vítězství nad mocnostmi smrti. Petr, pro víru, kterou vyznal, zůstane neotřesitelnou skálou Církve. Jeho posláním bude střežit neporušenost této víry a posilovat v ní své bratry. 553 Ježíš udělil Petrovi zvláštní moc: „Tobě dám klíče od království nebeského: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,19). „Moc klíčů“ označuje autoritu, která vládne nad Božím domem, jímž je Církev. Ježíš, „dobrý pastýř“ (Jan 10,11), potvrdil toto pověření po svém zmrtvýchvstání: „Pas moje ovce“ (Jan 21,15-17). Moc „svazovat a rozvazovat“ (odmítat a přijímat) označuje pravomoc k rozhřešování hříchů, k pronášení soudů ve věcech nauky a k disciplinárním rozhodnutím v Církvi. Ježíš udělil tuto pravomoc Církvi skrze službu apoštolů, zvláště Petra, jemuž jedinému výslovně svěřil klíče království. ZÁVDAVEK KRÁLOVSTVÍ: PROMĚNĚNÍ 554 Ode dne, v němž Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého, Mistr „začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět... že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen“ (Mt 16,21). Petr toto oznámení odmítá, ostatní to vůbec nechápou. A do této souvislosti zapadá tajemná epizoda Ježíšova proměnění na vysoké hoře před třemi svědky, které si vybral: Petrem, Jakubem a Janem. Ježíšova tvář i jeho šat zazáří oslnivým světlem, objevují se Mojžíš a Eliáš a mluví „o jeho cestě, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě“ (Lk 9,31). Zastíní je oblak a hlas z nebe říká: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“ (Lk 9,35). 555 Ježíš na okamžik ukazuje svou božskou slávu a tím potvrzuje Petrovo vyznání. Zjevuje také, že k tomu, aby „vešel do své slávy“ (Lk 24,26), musí projít skrze kříž v Jeruzalémě. Mojžíš a Eliáš kdysi viděli Boží slávu na hoře; Zákon a proroci ohlašovali Mesiášovo utrpení. Ježíšovo utrpení je skutečně Otcova vůle: Syn jedná jako Boží služebník. Oblak označuje přítomnost Ducha svatého: „Zjevila se celá Trojice: Otec v hlasu, Syn v člověku, Duch v zářivém oblaku:“
556 Na prahu veřejného života: křest; na prahu Velikonoc: proměnění. Ježíšovým křtem „bylo vyhlášeno tajemství našeho prvního znovuzrození“: náš křest; proměnění „je svátost druhého znovuzrození“: naše vzkříšení. A již nyní se podílíme na Pánově vzkříšení skrze Ducha svatého, který působí ve svátostech Kristova Těla. Proměnění nám dává předchuť Kristova slavného příchodu, který „přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené“ (Fil 3,21). Také nám však připomíná, že „do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“ (Sk 14,12):
JEŽÍŠ VSTUPUJE DO JERUZALÉMA 557 „Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat ze světa vzhůru, pevně se [Ježíš] rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51). Tímto rozhodnutím naznačil, že vystupuje do Jeruzaléma a je ochoten zemřít. Třikrát už předpověděl své utrpení a své vzkříšení. Když směřoval k Jeruzalému, řekl: „Není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“ (Lk 13,33). 558 Ježíš připomíná umučení proroků, kteří byli v Jeruzalémě zabiti. Přesto nepřestává vyzývat Jeruzalém, aby se kolem něho shromáždil: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste!“ (Mt 23,37b). Když už má Jeruzalém na dohled, Ježíš pláče nad městem a ještě jednou vyjádří touhu svého srdce: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté“ (Lk 19,41-42). JEŽÍŠŮV DO JERUZALÉMA VSTUPUJE JAKO MESIÁŠ 559 Jak přijme Jeruzalém svého Mesiáše? I když se Ježíš vždycky vyhýbal snahám lidu provolat ho králem, volí přesto čas a podrobně připravuje svůj mesiášský vstup do města „svého předka Davida“ (Lk 1,32). Je pozdravován jako Davidův syn, ten, který přináší spásu („Hosanna“ znamená: „Nuže, spas!“, „Dej nám spásu!“). A nyní „Král slávy“ (Ž 24,7-10) vjíždí do svého města na oslátku: nedobývá Siónskou dceru, obraz své Církve, ani lstí, ani násilím, nýbrž pokorou, jež vydává svědectví pravdě.Proto jsou toho dne poddanými jeho království děti a „Boží chudí“, kteří ho s jásotem pozdravují, jako ho andělé ohlašovali pastýřům. Jejich volání „Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu“ (Ž 118,26), přebírá Církev v „Sanctus“ eucharistické liturgie jako úvod k památce Veliké noci Páně. 560 Ježíšův vjezd do Jeruzaléma totiž ukazuje, že přichází Království, které se Král-Mesiáš chystá uskutečnit Velikou nocí (paschou – přechodem) své smrti a vzkříšení. Oslavou Ježíšova vstupu do Jeruzaléma, na Květnou neděli, liturgie Církve zahajuje Svatý týden. Souhrn 561 „Celý Kristův život byl trvalým učením: jeho mlčení, jeho zázraky, jeho skutky, jeho modlitba, jeho láska k člověku, jeho přednostní lásky k malým a chudým, bezvýhradné přijetí oběti na kříži pro spásu světa, jeho vzkříšení, to vše je uskutečněním jeho slova a naplněním zjevení.“ 562 Kristovi učedníci se mu musí připodobnit, dokud v nich nebude dotvořen. „Proto se zapojujeme do tajemných událostí jeho života, připodobňujeme se mu, spolu s ním umíráme a vstáváme z mrtvých — až do chvíle, kdy s ním budeme vládnout.“ 563 Ať už jako pastýři nebo mudrci, zde na zemi se nemůžeme setkat s Bohem, leč že poklekneme před betlémskými jeslemi a budeme se mu klanět, skrytému ve slabém dítěti. 564 Ježíš nám dává příklad svatosti v každodenním životě rodiny a práce svou poslušností vůči Marii a Josefovi, stejně jako svou pokornou prací během dlouhých let v Nazaretě. 565 Ježíš je od počátku svého veřejného života, ve chvíli svého křtu „Služebníkem“, který je zcela zasvěcen vykupitelskému dílu, jež se naplní ve „křtu“ jeho utrpení. 566 Pokušení na poušti ukazuje Ježíše, pokorného Mesiáše, který vítězí nad satanem svým bezvýhradným souhlasem s plánem spásy, jak to chtěl Otec. 567 Nebeské království byla na zemi zahájeno Kristem. „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti.“ Církev je zárodek a počátek tohoto království, jehož klíče jsou svěřeny Petrovi. 568 Ježíšovo proměnění mělo upevnit víru apoštolů před počátkem utrpení: výstup na „vysokou horu“ připravuje výstup na Kalvárii. Kristus, hlava Církve, ukazuje to, co obsahuje jeho Tělo a co vyzařuje ve svátostech: „naději na věčnou spásu“ (Kol 1,27). 569 Ježíš vystupoval do Jeruzaléma dobrovolně, přestože věděl, že tam podstoupí násilnou smrt pro odpor hříšníků. 570 Ježíšův vjezd do Jeruzaléma ukazuje příchod království, které se Král-Mesiáš, přivítaný ve svém městě dětmi a pokornými srdcem, chystá uskutečnit „paschou“ své smrti a vzkříšení. 4. ČLÁNEK JEŽÍŠ KRISTUS „TRPĚL POD PONCIEM PILÁTEM, UKŘIŽOVÁN UMŘEL I POHŘBEN JEST“ 571 Velikonoční tajemství kříže a zmrtvýchvstání Krista je středem Radostné zvěsti, kterou mají apoštolové a po nich Církev hlásat světu. Boží plán spásy byl splněn jednou provždy výkupnou smrtí Ježíše Krista, Božího Syna. 572 Církev zůstává věrná „výkladu všech Písem“, který podal Ježíš jak před svou Velkou nocí, tak po ní: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26-27.44-45). Ježíšovo utrpení nabylo svou konkrétní historickou podobu tím, že „byl zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona“ (Mk 8,31), kteří ho vydali „pohanům“, aby se mu „posmívali, zbičovali a ukřižovali ho“ (Mt 20,19). 573 Víra se tedy může snažit zkoumat okolnosti Ježíšovy smrti, jak je věrně podávají evangelia a jak je osvětlují jiné historické prameny, aby tak lépe pochopila smysl vykoupení. 1. odstavec JEŽÍŠ KRISTUS A IZRAEL 574 Již na počátku Ježíšovy veřejné činnosti, se někteří farizeové a někteří Herodovi přívrženci dohodli s kněžími a zákoníky, že ho dají usmrtit. Někteří zlovolní lidé podezřívali Ježíše kvůli některým skutkům, že je posedlý zlým duchem. Je obviňován z rouhání a z falešného prorokování, tedy z náboženských zločinů, které Zákon trestal smrtí ukamenováním. 575 Mnoho Ježíšových skutků i slov tedy patřilo ke „znamení, kterému se bude odporovat“ (Lk 2,34), a to mnohem více v očích náboženských předáků z Jeruzaléma, těch, které evangelium sv. Jana často nazývá „Židy“, než v očích prostého lidu (Jan 7,48-49). Jeho vztahy k farizeům jistě 576 Mnohým v Izraeli se zdálo, že Ježíš jedná proti základním institucím vyvoleného národa: — proti poslušnosti Zákona v celé úplnosti jeho písemných předpisů a – v případě farizeů – ve výkladu ústního podání; I. Ježíš a zákon 577 Na začátku horského kázání, v němž Ježíš ukázal Zákon daný Bohem na Sinaji při první smlouvě ve světle nové smlouvy, vyslovil slavnostní výstrahu:
578 Ježíš, Mesiáš Izraele, a tedy největší v nebeském království, měl povinnost zachovávat Zákon tím, že jej dodrží v jeho celistvosti až do nejmenších přikázání, jak to sám řekl. A také jen on to mohl učinit dokonale. Židé, podle jejich doznání, nikdy nemohli zachovávat Zákon v jeho celistvosti a neporušit ani nejmenší z jeho přikázání. Proto při každoročním Svátku smíření prosí synové Izraele Boha o odpuštění svých přestupků proti Zákonu. Zákon totiž tvoří jeden celek a – jak připomíná sv. Jakub — „neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem“ (Jak 2,10). 579 Tato zásada celistvosti zachovávání Zákona nejen v jeho liteře, ale i v jeho duchu, byla farizeům drahá. Tím, že ji pro Izrael postavili do popředí, dovedli mnohé Židy Ježíšovy doby ke krajní náboženské horlivosti. Jestliže se tato zásada neměla rozmělnit na jakousi „pokryteckou“ kazuistiku, nebylo jiné možnosti, než připravovat lid na neslýchaný Boží zásah, kdy jediný Spravedlivý naplní Zákon za všechny hříšníky. 580 Tak dokonalé naplnění Zákona mohlo být jen dílem božského Zákonodárce, který se narodil jako podrobený Zákonu v osobě Syna. V Ježíši se Zákon už nejeví jako vyrytý do kamenných desek, nýbrž vepsaný „do srdce“ (Jer 31,33) Služebníka, který se stává „Smlouvou lidu“ (Iz 42,6) tím, že „ohlásí právo“ (Iz 42,3). Ježíš splní Zákon natolik, žebere na sebe „prokletí Zákona“ (Gal 3,13), do kterého upadli ti, kteří nezůstali věrní tomu, „co je psáno v knize Zákona“ (Gal 3,10); vždyť Kristova smrt přinesla „zadostiučinění za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila dřívější Smlouva“ (Žid 9,15). 581 Ježíš se jevil očím Židů a jejich duchovních vůdců jako „rabbi“ (Mistr). Často totiž argumentoval v rámci rabínského výkladu Zákona. Zároveň se však Ježíš musel dostat do konfliktu s učiteli Zákona, protože se nespokojoval s tím, že by předkládal svůj výklad vedle jejich: „Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitelé Zákona“ (Mt 7,29). V něm se totéž Boží Slovo, které kdysi zaznělo na Sinaji, aby dalo Mojžíšovi psaný Zákon, znovu ozývá na hoře blahoslavenství. Zákon neruší, nýbrž jej naplňuje tím, že božským způsobem poskytuje jeho konečný výklad: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům... Ale já vám říkám“ (Mt 5,33-34). Se stejnou božskou autoritou Ježíš neuznává jistá „podání lidská“ (Mk 7,8), drahá farizeům, kteří „ruší Boží Slovo“ (Mk 7,13). 582 Ježíš jde ještě dál: naplňuje Zákon o čistotě pokrmů, tak důležitý v každodenním židovském životě, tím, že odhaluje jejich „pedagogický“ ráz božským výkladem: „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí…“ Tím Ježíš prohlásil za čisté všechny pokrmy. „…Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky“ (Mk 7,18-21). Když Ježíš podal s božskou autoritou konečný výklad Zákona, došlo ke střetu s jistými učiteli Zákona, kteří jeho výklad nepřijímali, i když byl potvrzován božskými znameními, která jej doprovázela. To platí zvláště pro otázku soboty: Ježíš připomíná, často za použití rabínských argumentů, že sobotní odpočinek není porušen službou Bohu nebo bližnímu, kterou prokazuje uzdravováním. II. Ježíš a chrám 583 Ježíš, jako před ním proroci, prokazoval jeruzalémskému chrámu nejhlubší úctu. Byl do něho Josefem a Marií uveden čtyřicet dní po svém narození (Lk 2,22-39). Když mu bylo dvanáct let, rozhodl se zůstat v chrámě, aby svým rodičům připomenul, že se musí starat o věci svého Otce. Během svého skrytého života tam putoval každý rok, alespoň o Velikonocích; i jeho veřejné působení se odvíjelo v rámci jeho putování do Jeruzaléma na velké židovské svátky. 584 Ježíš chodil do chrámu jako na výsadní místo setkání s Bohem. Chrám je pro něho příbytek jeho Otce, dům modlitby, a on vzplane hněvem, když se z jeho vnějšího nádvoří stane tržiště. Žárlivá láska k jeho Otci ho nutí, aby vyhnal prodavače z chrámu: „Nedělejte z domu mého Otce tržnici! Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje'“ (Jan 2,16-17). Po jeho zmrtvýchvstání si apoštolové uchovali náboženskou úctu ke chrámu. 585 V předvečer svého utrpení však Ježíš oznamuje, že tato nádherná stavba bude zničena a že z ní nezůstane kámen na kameni. Ohlašuje tím jedno znamení eschatologického věku, který právě začíná jeho Velikonocemi. Avšak toto proroctví přednesli křiví svědkové ve zkreslené podobě při jeho výslechu před veleknězem a bylo mu vmeteno do tváře jako urážka, když byl přibit na kříži. 586 Ježíš naprosto nebyl žádným nepřítelem chrámu, ve kterém přednesl to podstatné ze svého učení; chtěl platit chrámovou daň a přizval si k tomu Petra, kterého právě ustanovil za základ své budoucí Církve. Dokonce se ztotožnil s chrámem, když se označil za definitivní příbytek Boha mezi lidmi. Proto vydání jeho těla na smrt ohlašuje zničení chrámu, které zjeví vstup do nového věku dějin spásy: „Nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě“ (Jan 4,21). III. Ježíš a víra Izraele v jediného Boha a Spasitele 587 Jestliže Zákon a jeruzalémský chrám byly příležitosti, kdy se Ježíš dostal s izraelskými představiteli do sporu, pak skutečným „kamenem úrazu“ se pro ně stala jeho úloha při vykoupení z hříchů, které je výhradním Božím dílem. 588 Ježíš pohoršil farizeje tím, že jedl s celníky a hříšníky se stejnou důvěrností jako s nimi. Proti těm z farizeů, „kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali“ (Lk 18,9), Ježíš prohlásil: „Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5,32). Šel však ještě dál, když před farizeji prohlásil, že hřích je všeobecný, a proto ti, kdo tvrdí, že nepotřebují spasení, zaslepují sami sebe. 589 Ježíš vyvolal pohoršení zvláště tím, že ztotožnil svůj milosrdný přístup k hříšníkům s postojem samotného Boha k nim. Dokonce dal na srozuměnou, že společným stolováním s hříšníky je připouští k mesiášské hostině. Ježíš však postavil izraelské náboženské představitele před dilema především tím, že odpouštěl hříchy. Vždyť oni sami se zděšením správně tvrdili: „Kdo jiný může odpouštět hříchy, než Bůh?“ Odpouští-li Ježíš hříchy, pak se buď rouhá, protože je člověk a dělá se rovným Bohu, anebo mluví pravdu, a pak jeho osoba zpřítomňuje a zjevuje Boží Jméno. 590 Pouze božská totožnost Ježíšovy osoby může ospravedlnit tak absolutní požadavek, jako je tento: „Kdo není se mnou, je proti mně“ (Mt 12,30); právě tak, jako když říká, že „zde je víc než Jonáš... zde je víc než Šalomoun“ (Mt 12,41-42), „víc než chrám“ (Mt 12,6); když o sobě připomíná, že David nazývá Mesiáše Pánem, a když prohlašuje: „Dříve než byl Abrahám, já jsem“ (Jan 8,58); a také: „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10,30). 591 Ježíš požadoval od jeruzalémských náboženských představitelů, aby v něho uvěřili proto, že koná skutky svého Otce. Takový úkon víry však musí procházet přes tajemné odumření sobě samému, přes znovuzrození „shůry“ (Jan 3,7), pod vlivem Boží milosti. Takový požadavek obrácení tváří v tvář tak překvapivému splnění příslibů dává pochopit tragický omyl velerady, která usoudila, že Ježíš zasluhuje smrt, protože se rouhá. Její členové takto jednali z „nevědomosti“ a zároveň pro „zatvrzelost srdce“ (Mk 3,5; Řím 11,25), z nevěry. Souhrn 592 Ježíš nezrušil Zákon ze Sinaje, ale naplnil ho tak dokonale, že odhalil jeho konečný smysl a odčinil jeho přestupování. 593 Ježíš ctil chrám a putoval do něho o židovských svátcích; žárlivou láskou miloval tento Boží dům mezi lidmi. Chrám je předobrazem jeho tajemství. Jestliže Ježíš ohlašuje jeho zničení, pak proto, aby poukázal na vlastní smrt a na počátek nového věku dějin spásy, v nichž definitivním chrámem bude jeho tělo. 594 Ježíš vykonal některé skutky, jako odpuštění hříchu, které zjevily, že je Bůh-Spasitel. Někteří Židé, kteří neuznávali Boha, který se stal člověkem, ale viděli v něm „jen člověka“, který se dělá „Bohem“ (Jan 10,33); soudili o něm proto, že se rouhá. 2. odstavec JEŽÍŠ KRISTUS ZEMŘEL UKŘIŽOVÁN I. Ježíšův proces ŽIDOVŠTÍ PŘEDSTAVITELÉ MAJÍ ROZDÍLNÉ NÁZORY NA JEŽÍŠE 595 Mezi jeruzalémskými náboženskými představiteli nebyli tajnými Ježíšovými učedníky jen farizej Nikodém nebo vážený Josef z Arimatie; vždyť kvůli Ježíšovi vznikaly rozpory už dlouhou dobu, takže v předvečer jeho utrpení může svatý Jan o nich říci, že „mnoho v něj uvěřilo“, i když dost nedokonalým způsobem (Jan 12,42). Není na tom nic překvapivého, uvědomíme-li si, že po Letnicích „také velké množství kněží přijalo víru“ (Sk 6,7) a že „někteří z farizejské strany“ se stali věřícími (Sk 15,5), takže svatý Jakub může říci Pavlovi, že „několik tisíc židů se přidalo k víře, a ti všichni jsou plní horlivosti pro Zákon“ (Sk 21,20). 596 Jeruzalémští náboženští představitelé nebyli zajedno, jak se chovat k Ježíšovi. Farizeové vyhrožovali vyloučením těm, kteří by ho následovali. Těm, kteří se obávali, že všichni v něho uvěří a že přijdou Římané a zničí jejich svaté město a jejich národ, velekněz Kaifáš prorocky navrhl: „Je lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,49-50). Velerada prohlásila, že Ježíš „je hoden smrti“ (Mt 26,66) jako rouhač; protože ale ztratila právo odsuzovat k smrti, vydává Ježíše Římanům a obviňuje ho z politické vzpoury; to ho staví na stejnou úroveň s Barabášem, který byl obviněn „ze vzpoury“ (Lk 23,19). Velekněží vykonávají na Piláta nátlak i politickými výhrůžkami, jen aby odsoudil Ježíše k smrti. ŽIDÉ NEJSOU KOLEKTIVNĚ ODPOVĚDNI ZA JEŽÍŠOVU SMRT 597 S ohledem na dějinnou složitost „Ježíšova procesu“, jak nám jej líčí evangelijní vyprávění, a na osobní vinu hlavních představitelů procesu (Jidáš, velerada, Pilát), kterou zná jen Bůh, nelze za něj připisovat odpovědnost všem jeruzalémským Židům, navzdory křiku zmanipulovaného davu a kolektivním výtkám obsaženým ve výzvách k obrácení po Letnicích. Sám Ježíš ve svém odpuštění na kříži a Petr podle jeho příkladu uznali „nevědomost“ (Sk 3,17) jeruzalémských Židů a jejich předáků. Tím méně lze na základě křiku lidu: „Jeho krev ať padne na nás a na naše děti“ (Mt 27,25), který znamená jen jakousi schvalovací formuli, rozšiřovat odpovědnost na ostatní Židy v čase a prostoru:
VŠICHNI HŘÍŠNÍCI JSOU PŮVODCI KRISTOVA UTRPENÍ 598 Církev v učitelském úřadu své víry a ve svědectví svých svatých nikdy nezapomněla, že „každý hříšník je příčinou a nástrojem... utrpení“ božského Vykupitele. Vzhledem k tomu, že naše hříchy urážejí samého Krista, neváhá Církev křesťanům připsat mnohem těžší odpovědnost za Ježíšovu popravu, kterou oni sami často svalovali jen a jen na Židy: Je jasné, že mnohem větší vinu mají ti, kteří často upadají do svých hříchů. Jelikož naše viny dohnaly Ježíše k popravě na kříži, pak ti, kteří se utápějí v nepravostech, znovu křižují svými hříchy Božího Syna ve svých srdcích, nakolik v nich přebývá, a uvádějí ho v posměch.
II. Kristova výkupná smrt v Božím plánu spásy „JEŽÍŠ BYL VYDÁN, JAK TO BŮH PŘEDEM ROZHODL“ 599 Ježíšova násilná smrt nebyla plodem náhody v rámci nějaké nešťastné shody okolností. Patří k tajemství Božího plánu, jak to vysvětluje svatý Petr jeruzalémským Židům hned ve svém prvním svatodušním projevu: „On byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl“ (Sk 2,23). Tento biblický jazyk neznamená, že ti, kdo Ježíše „vydali“ (Sk 3,13), byli jen pasivními vykonavateli scénáře předem sepsaného Bohem. 600 Před Bohem jsou všechny okamžiky času přítomny ve své aktuálnosti. On tedy stanovil svůj věčný plán „předurčení“ tak, že do něj zahrne svobodnou odpověď každého člověka na svou milost: „Skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal za Mesiáše. Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí“ (Sk 4,27-28). Bůh dopustil činy, které vzešly z jejich zaslepenosti, aby uskutečnil svůj plán spásy. „ZEMŘEL ZA NAŠE HŘÍCHY PODLE PÍSMA“ 601 Božský plán spásy skrze zabití Služebníka, Spravedlivého, byl v Písmech předem ohlášen jako tajemství všeobecného vykoupení, to je vysvobození, které zbavuje lidi otroctví hříchu. Svatý Pavel hlásá ve vyznání víry, o němž říká, že je „sám přijal“, že „Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy“ (1 Kor 15,3). Ježíšova výkupná smrt naplňuje zvláště proroctví o trpícím služebníkovi. Sám Ježíš ukázal smysl svého života i své smrti ve světle trpícího služebníka. Po zmrtvýchvstání podal tento výklad učedníkům z Emauz, a potom samotným apoštolům. BŮH S NÍM „KVŮLI NÁM JEDNAL JAKO S HŘÍŠNÍKEM“ 602 Proto může svatý Petr vyslovit apoštolskou víru v Boží plán spásy takto: „Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale objevil se teď na konci časů“ ( 1 Petr 1,18-20). Lidské hříchy spáchané po prvotním hříchu jsou trestány smrtí. Bůh tím, že poslal svého vlastního Syna v postavení otroka 603 Ježíš nepoznal zavržení, jako kdyby sám byl zhřešil. Avšak ve vykupitelské lásce, která ho stále spojovala s Otcem, vzal na sebe naše odloučení od Boha kvůli hříchu, a to až do té míry, že mohl naším jménem říci na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34; Ž 22,2). Když ho Bůh učinil solidárním s námi hříšníky, „svého vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Řím 8,32), abychom byli „s Bohem smířeni smrtí jeho Syna“ (Řím 5,10). BŮH MÁ INICIATIVU VE VŠEOBECNÉ VYKUPITELSKÉ LÁSCE 604 Tím, že Bůh vydal svého Syna za naše hříchy, ukazuje, že jeho plán spásy, který má s námi, je plán dobrotivé lásky, která předchází jakoukoliv naši zásluhu: „V tom záleží láska: ne, že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10).„Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8). 605 Tato láska nikoho nevylučuje; Ježíš to připomněl na závěr podobenství o ztracené ovci: „Stejně tak nechce náš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných“ (Mt 18,14). Prohlašuje, že „dává svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,28); tento poslední výraz „za mnohé“ nikoho nevylučuje, neboť staví proti sobě celé lidstvo a osobu jediného Vykupitele, který se vydává proto, aby lidstvo spasil. Proto Církev po vzoru apoštolů učí, že Kristus zemřel za všechny bez výjimky: „Není, nebyl a nebude žádný člověk, pro něhož by nebyl Kristus trpěl.“ III. Kristus obětoval sám sebe Otci za naše hříchy KRISTUS SE OBĚTUJE OTCI CELÝM ŽIVOTEM 606 Boží Syn „sestoupil z nebe, ne aby konal svou vůli, ale vůli toho, který ho poslal“ (Jan 6,38). „Když přicházel na svět, řekl: „... Tady jsem, abych konal, Bože, tvou vůli...“ A touto vůlí jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy“ (Žid 10,5-10). Od první chvíle svého vtělení Syn plně přijímá ve svém vykupitelském poslání Boží plán spásy: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan 4,34). Ježíšova oběť „za hříchy celého světa“ (1 Jan 2,2) je výrazem jeho společenství lásky s Otcem: „Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život“ (Jan 10,17). „Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal“ (Jan 14,31). 607 Tato touha bezvýhradně se ztotožnit s plánem vykupitelské lásky svého Otce proniká celým Ježíšovým životem, protože jeho vykupitelské utrpení je důvodem („raison d' être“) jeho vtělení: „Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel“ (Jan 12,27). „Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“ (Jan 18,11). A ještě na kříži, dříve než bylo všechno dokonáno, říká: „Žízním“ (Jan 19,28). „BERÁNEK, KTERÝ SNÍMÁ HŘÍCHY SVĚTA“ 608 Když Jan Křtitel souhlasil s tím, že udělí Ježíšovi křest jako hříšníkům, spatřil v Ježíšovi Božího beránka a ukázal na něho jako na toho, „který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29). Vyjadřuje tím, že Ježíš je trpící služebník, který se dává tiše vést na porážku a nese hříchy mnohých a současně velikonoční beránek, symbol vykoupení Izraele při první Veliké noci. Celý Kristův život vyjadřuje jeho poslání: „sloužit a dát svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45). JEŽÍŠ SE SVOBODNĚ ZTOTOŽŇUJE S VYKUPITELSKOU LÁSKOU OTCE 609 Tím, že se Ježíš sjednotil ve svém lidském srdci s Otcovou láskou k lidem, „projevil jim svou lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1), protože „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život“ (Jan 15,13). A tak se v utrpení a ve smrti stalo Ježíšovo lidství svobodným a dokonalým nástrojem jeho božské lásky, která chce, aby všichni lidé byli spaseni. On totiž svobodně přijal své utrpení a smrt z lásky ke svému Otci a k lidem, které Otec chce spasit: „Nikdo mi život nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe“ (Jan 10,18). Odtud svrchovaná svoboda Božího Syna, když jde dobrovolně na smrt. PŘI VEČEŘI JEŽÍŠ PŘEDJAL SVOBODNÉ OBĚTOVÁNÍ SVÉHO ŽIVOTA 610 Tuto svobodnou oběť sebe sama vyjadřuje Ježíš svrchovaným způsobem při večeři, kterou slavil s dvanácti apoštoly „v tu noc, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23). V předvečer svého utrpení, když byl Ježíš ještě volný, udělal z této poslední večeře se svými apo- 611 Eucharistie, kterou v tomto okamžiku ustanovuje, bude „památkou“ jeho oběti. Ježíš zahrnuje své apoštoly do své oběti a žádá je, aby ji stále zpřítomňovali. Tím Ježíš ustanovuje své apoštoly kněžími Nové smlouvy: „A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). AGÓNIE V GETSEMANECH 612 Kalich Nové smlouvy, který Ježíš předjímá při Poslední večeři tím, že vydává sám sebe, přijímá z Otcových rukou při smrtelné úzkosti v Getsemanech tím, že „byl poslušný až k smrti“ (Fil 2,8). Ježíš se modlí: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich!“ (Mt 26,39). Vyjadřuje tak hrůzu, kterou je smrt pro jeho lidskou přirozenost, která, stejně jako naše, je určena pro věčný život; ba víc, narozdíl od naší je naprosto nedotčena hříchem, který je příčinou smrti Tuto přirozenost na sebe vzala božská Osoba, „Původce života“ (Sk 3,15), „Živého“ (Zj 1,17). Tím, že Ježíš svou lidskou vůlí přijal Otcovu vůli, přijímá svou smrt jako vykupitelskou, aby „na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže“ (1 Petr 2,24). KRISTOVA SMRT JE JEDINÁ A DEFINITIVNÍ OBĚŤ 613 Kristova smrt je zároveň velikonoční obětí, která dovršuje definitivní vykoupení lidí skrze „Beránka, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29), a obětí Nové smlouvy, která znovu uvádí člověka do společenství s Bohem tím, že ho s ním smířila prostřednictvím krve „prolité za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28). 614 Tato Kristova oběť je jediná: dovršuje a převyšuje všechny oběti. Je to především dar samého Boha Otce, který vydává svého Syna, aby nás smířil se sebou. Zároveň je to oběť vtěleného Božího Syna, který dobrovolně a z lásky obětuje vlastní život svému Otci v Duchu svatém, aby napravil naši neposlušnost. JEŽÍŠ NAHRAZUJE SVOU POSLUŠNOSTÍ NAŠI NEPOSLUŠNOST 615 „Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými“ (Řím 5,19). Svou poslušností až k smrti splnil Ježíš zástupnou úlohu trpícího služebníka, který „položil svůj život v oběť za vinu“ a „nesl hřích mnohých“, které „tím, že vezme na sebe jejich nepravosti, ospravedlní“. Ježíš napravil naše chyby a podal Otci zadostiučinění za naše hříchy. JEŽÍŠ DOKONÁVÁ SVOU OBĚŤ NA KŘÍŽI 616 Je to láska „až do krajnosti“ (Jan 13,1), která dodává Kristově oběti hodnotu vykoupení, odčinění, usmíření a zadostiučinění. Při oběti svého života nás všechny znal a miloval. „Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni“ (2 Kor 5,14). Žádný, byť sebesvětější, člověk nemohl na sebe vzít hříchy všech lidí a vydat se jako oběť za všechny. To, že v Kristu existuje božská osoba Syna, která přesahuje a zároveň i objímá všechny lidi a ustavuje ho hlavou celého lidstva, umožňuje jeho vykupitelskou oběť za všechny. 617 „Svým přesvatým utrpením na dřevě kříže nám zasloužil ospravedlnění“ (sua sanctissima passione in ligno crucis nobis justificationem meruit), učí tridentský koncil a zdůrazňuje jedinečnou povahu Kristovy oběti jako „příčiny věčné spásy“ (Žid 5,9). A Církev uctívá kříž zpěvem: „O crux, ave, spes unica“ (buď pozdraven, kříži, jediná naděje). NAŠE ÚČAST NA KRISTOVĚ OBĚTI 618 Kříž je jedinou obětí Krista, který je jediným „prostředníkem mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5). Protože se však ve své vtělené božské osobě „jistým způsobem spojil on sám s každým člověkem“, dává všem lidem „možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh“. Kristus vyzývá své učedníky, aby vzali svůj kříž a následovali ho, protože on sám trpěl za nás a zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích. Kristus chce totiž přidružit ke své vykupitelské oběti právě ty, kteří z ní mají prospěch jako první. To se splnilo ve svrchované míře na jeho Matce, která je mnohem niterněji než kdokoliv jiný spjata s tajemstvím jeho vykupitelského utrpení. „Není jiné schodiště k výstupu do nebe než kříž.“
Souhrn 619 „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma“ (1 Kor 15,3). 620 Naše spása pochází z iniciativy Boží lásky k nám, protože „on si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou“ (2 Kor 5,19). 621 Ježíš se dobrovolně obětoval za naši spásu. Tento dar předznamenává a předem uskutečňuje během Poslední večeře: „To je moje tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19). 622 V tomto spočívá Kristovo vykoupení: „přišel... aby dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28), to je, aby miloval „své až do krajnosti“ (Jan 13,1), aby byli „vykoupeni“... „ze svého prázdného způsobu života“, jak ho „zdědili po předcích“ (1 Petr 1,18). 623 Poslušností své lásky k Otci „až k smrti na kříži“ (Fil 2,8) splnil Ježíš své smírné poslání trpícího Služebníka, který ospravedlní mnohé tím, že vezme na sebe jejich nepravost. 3. odstavec JEŽÍŠ KRISTUS „BYL POHŘBEN“ 624 „Ježíš měl z milosti Boží za všechny lidi podstoupit smrt“ (Žid 2,9). Bůh ve svém plánu spásy stanovil, aby jeho Syn nejen zemřel „za naše hříchy“ (1 Kor 15,3), ale také aby „zakusil smrt“, to je, aby poznal stav smrti, stav odloučení duše od těla v době od okamžiku, kdy vydechl na kříži, po okamžik, kdy byl vzkříšen. Tento stav mrtvého Krista je tajemstvím hrobu a sestoupení do pekel. Je to tajemství Bílé soboty, kdy Kristus, uložený do hrobu, ukazuje velké sobotní Boží odpočinutí po dokonání spásy lidí, která nastoluje mír v celém vesmíru. KRISTOVO TĚLO V HROBĚ 625 Kristův pobyt v hrobě je skutečným poutem mezi stavem předvelikonočního Krista, podrobeného utrpení, a jeho nynějším oslaveným stavem Zmrtvýchvstalého. Tatáž osoba „Živého“ může říci: „Byl jsem mrtev a hle, jsem živ na věky věků“ (Zj 1,18). „Bůh [Syn] nezabránil smrti, aby oddělila duši od těla, jak tomu přirozeně dochází, ale znovu je spojil spolu vzkříšením, aby tak byl sám ve své osobě místem setkání smrti a života tím, že v sobě zastavil rozklad přirozenosti způsobený smrtí, a sám se stal příčinou spojení pro obě oddělené části.“ 626 Protože „Původce života“, který byl zabit, je také ten Živý, „který byl vzkříšen“, je třeba, aby božská osoba Božího Syna zůstala nadále spojena se svou duší i se svým tělem, oddělenými od sebe smrtí:
„NEDOPUSTÍŠ, ABY TVŮJ SVATÝ PODLEHL PORUŠENÍ“ 627 Kristova smrt byla skutečnou smrtí, neboť ukončila jeho pozemskou lidskou existenci. Avšak díky spojení, které si jeho tělo zachovalo s osobou Syna, nedošlo k posmrtnému rozkladu jako u jiných, protože „božská moc uchránila Kristovo tělo od porušení“. O Kristu se může současně říci: „Byl vyrván ze země živých“ (Iz 53,8) i: „Mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby se tvůj svatý podlehl porušení“ (Sk 2,26-27). Ježíšovo vzkříšení „třetího dne“ (1 Kor 15,4; Lk 24,46) bylo toho důkazem, protože se předpokládalo, že rozklad začíná od čtvrtého dne. „POHŘBENI S KRISTEM...“ 628 Křest, jehož původním a plným znamením je ponoření, je účinným znamením toho, že křesťan sestupuje do hrobu, aby s Kristem umřel hříchu pro nový život: „Tím křestním ponořením jsme byli spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.“ Souhrn 629 Ježíš „měl z milosti Boží zakusit smrt za všechny“. Ten, který zemřel a byl pohřben, je opravdu Boží Syn, který se stal člověkem. 630 Během Kristova pobytu v hrobě zůstávala jeho božská Osoba spojena jak s jeho duší, tak s jeho tělem, které však byly mezi sebou odděleny smrtí. A právě proto mrtvé Kristovo tělo nepoznalo porušení. 5. ČLÁNEK JEŽÍŠ KRISTUS „SESTOUPIL DO PEKEL, TŘETÍHO DNE VSTAL Z MRTVÝCH“ 631 Ježíš sestoupil do spodních oblastí země: „Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, který také vystoupil“ (Ef 4,10). Apoštolské vyznání víry v tomtéž článku víry vyznává Kristovo sestoupení do pekel i jeho zmrtvýchvstání třetího dne, protože při své Veliké noci dal vytrysknout životu z hlubin smrti:
1. odstavec JEŽÍŠ KRISTUS „SESTOUPIL DO PEKEL“ 632 Častá tvrzení Nového zákona, podle nichž byl Ježíš „vzkříšen z mrtvých“ (Sk 3,15; Řím 8,11; 1 Kor 15,20), předpokládají, že před vzkříšením pobýval tam, kde se zdržovali mrtví. To je první význam, který dalo apoštolské kázání Ježíšovu sestoupení do pekel: Ježíš zakusil smrt jako všichni lidé a svou duší je dostihl v místě pobytu mrtvých. Sestoupil tam však jako Spasitel a ohlašovatel radostné zvěsti duchům, kteří tam byli uvězněni. 633 Místo pobytu mrtvých, kam Kristus sestoupil, nazývá Písmo „peklo“, „šeól“ nebo „hades“, protože ti, kteří tam jsou, jsou zbaveni patření na Boha. Takový je totiž až do příchodu Vykupitele osud všech mrtvých, jak zlých, tak spravedlivých; tím ale není řečeno, že jejich osud je stejný, jak to dokazuje Ježíšovo podobenství o chudáku Lazarovi, který byl vzat „do klína Abrahamova“. „A právě duše těchto spravedlivých, které očekávaly Krista, osvobodil Ježíš, když sestoupil do pekel.“ Ježíš nesestoupil do pekel proto, aby vysvobodil zavržené, ani aby zničil peklo zavržení, nýbrž aby osvobodil spravedlivé, kteří ho předešli. 634 „Radostná zvěst byla hlásána i mrtvým...“ (1 Petr 4,6). Sestoupení do pekel je úplné naplnění evangelijní zvěsti o spáse. Je poslední fází Ježíšova mesiášského poslání; je to časově zhuštěná fáze, ale nesmírně rozsáhlá svým skutečným významem: je to rozšíření vykupitelského díla na všechny lidi všech dob a všech míst, neboť všichni, kteří jsou spaseni, se stali účastnými vykoupení. 635 Kristus tedy sestoupil do hlubiny smrti, aby mrtví uslyšeli hlas Božího Syna. Ti, kteří uslyší, budou žít. Ježíš, „Původce života“ (Sk 3,15) „svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla“, a tak vysvobodil „všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí“ (Žid 2,14-15). Od nynějška má vzkříšený Kristus „klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18) a před Ježíšovým jménem se skloní „každé koleno – na nebi, na zemi a i v podsvětí“ (Fil 2,10).
Souhrn 636 Výrazem „Ježíš sestoupil do pekel“ vyznání víry prohlašuje, že Ježíš skutečně zemřel, a že svou smrtí za nás přemohl smrt a ďábla, „který má vládu nad smrti“ (Žid 2,14). 637 Mrtvý Kristus sestoupil do místa pobytu mrtvých, a to svou duší, spojenou s jeho božskou Osobou. Otevřel brány nebes spravedlivým, kteří ho předešli. 2. odstavec TŘETÍHO DNE VSTAL Z MRTVÝCH 638 „My vám hlásáme radostnou zvěst, že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše“ (Sk 13,32-33). Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholnou pravdou naší víry v Krista; jako ústřední pravdu ji vyznávalo a prožívalo první křesťanské společenství, jako základní ji předává Tradice; zakládá se na dokumentech Nového zákona a je hlásána jako podstatná část velikonočního tajemství spolu s křížem:
I. Historická i transcendentní událost 639 Tajemství Kristova vzkříšení je skutečná událost, spojená s historicky zjištěné úkazy, jak dosvědčuje Nový zákon. Již kolem roku 56 může svatý Pavel psát křesťanům do Korinta: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti“ (1 Kor 15,3-4). Apoštol zde mluví o živé tradici zmrtvýchvstání, o níž se dověděl po svém obrácení před Damaškem. PRÁZDNÝ HROB 640 „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“ (Lk 24,5-6). První skutečností, se kterou se v rámci velikonočních událostí setkáváme, je prázdný hrob. Sám o sobě není přímým důkazem. Nepřítomnost Kristova těla v hrobě by se dala vysvětlit i jinak. Přesto však byl prázdný hrob pro všechny podstatným znamením. To, že jej učedníci objevili, byl první krok k uznání samé skutečnosti vzkříšení. Tak tomu bylo například u zbožných žen, pak i u Petra. „Učedník... kterého Ježíš miloval“ (Jan 20,2), tvrdí, že při vstupu do prázdného hrobu „viděl, že tam leží pruhy plátna“ (Jan 20,6), „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8). To předpokládá, že podle stavu, v jakém byl prázdný hrob, poznal, že nepřítomnost Ježíšova těla nemohla být lidským dílem a že se Ježíš nevrátil do pozemského života, jak tomu bylo v případě Lazara. ZJEVENÍ ZMRTVÝCHVSTALÉHO 641 Marie Magdalena a zbožné ženy, které šly dokončit nabalzámování Ježíšova těla, jež bylo pohřbeno ve spěchu, protože na Velký pátek večer začínal sobotní klid, se setkaly se Zmrtvýchvstalým jako první. Tak se ženy staly prvními hlasatelkami Kristova zmrtvýchvstání i pro samotné apoštoly. Jim se Ježíš ukázal potom: napřed Petrovi a potom Dvanácti. Petr, který měl posilovat víru svých bratří, uviděl tedy Zmrtvýchvstalého dříve než oni, a na základě jeho svědectví společenství zvolalo: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“ (Lk 24,34). 642 Vše, co se odehrálo v těch velikonočních dnech, zavazuje každého apoštola — a zvláště Petra — aby budoval novou éru, která začala velikonočním ránem. Jako svědkové Zmrtvýchvstalého zůstávají apoštolové základními kameny při budování jeho Církve. Víra prvotního společenství věřících je založena na svědectví konkrétních lidí, křesťanům známých a většinou ještě mezi nimi žijících. Těmito svědky Kristova zmrtvýchvstání je především Petr a Dvanáct, avšak nejen oni: Pavel jasně mluví o více než pěti stech osobách, kterým se Ježíš zjevil najednou, kromě toho Jakubovi a všem apoštolům. 643 Po takových svědectvích není možné vysvětlovat Kristovo zmrtvýchvstání mimo fyzický řád a neuznat je jako historickou skutečnost. Z faktů vyplývá, že víra učedníků byla podrobena radikální zkoušce tím, že jejich Mistr trpěl a zemřel na kříži, jak jim to sám předem oznámil. Otřes vyvolaný utrpením Páně byl tak veliký, že učedníci (alespoň někteří z nich) neuvěřili hned zprávě o zmrtvýchvstání. Evangelia nám ani zdaleka nepředstavují společenství zachvácené mystickým vzrušením, nýbrž nám líčí, jak byli učedníci skleslí a vystrašení. Proto též nevěřili zbožným ženám vracejícím se od hrobu, a ta slova jim „připadala jako plané řeči“ (Lk 24,11). Když se Ježíš na velikonoční večer zjevil jedenácti apoštolům, „káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného“ (Mk 16,14). 644 I když jsou učedníci postaveni před skutečnost zmrtvýchvstalého Krista, přesto ještě pochybují, tak se jim to zdá nemožné: domnívají se, že vidí ducha. „Pro samou radost tomu však pořád ještě nemohli věřit a jen se divili“ (Lk 24,41). Stejnou zkoušku pochybnosti poznal i Tomáš a při posledním zjevení v Galileji, o němž píše Matouš, „někteří... pochybovali“ (Mt 28,17). Proto neobstojí domněnka, podle níž prý bylo zmrtvýchvstání „výplodem“ víry (nebo důvěřivosti) apoštolů. Právě naopak, jejich víra ve zmrtvýchvstání se zrodila — působením Boží milosti — z přímého zážitku skutečnosti vzkříšeného Krista. STAV KRISTOVA VZKŘÍŠENÉHO LIDSTVÍ 645 Vzkříšený Kristus navazuje se svými učedníky přímé vztahy dotykem a společným jídlem. Tím je vyzývá, aby uznali, že není žádný přízrak, ale hlavně aby si ověřili, že vzkříšené tělo, v němž se jim představuje, je totéž, které bylo umučeno a ukřižováno, neboť dosud nese stopy po utrpení. Toto pravé a skutečné tělo však má zároveň nové vlastnosti oslaveného těla; není už umístěno v prostoru a čase, ale může se podle libosti zpřítomnit kde chce a kdy chce, neboť jeho lidství už nemůže být zadrženo nazemi a patří už jen božské vládě Otce. Proto je také vzkříšený Ježíš svrchovaně svobodný a může se zjevovat, jak chce: v podobě zahradníka nebo v jiných podobách, na které byli učedníci zvyklí, a to proto, aby vzbudil jejich víru. 646 Kristovo vzkříšení nebylo návratem k pozemskému životu, jak tomu bylo při vzkříšeních, která vykonal před Velikonocemi, při vzkříšení Jairovy dcery, mládence z Naimu, Lazara. Tyto skutky byly zázračné události, ale osoby, které byly předmětem těchto zázraků, se Ježíšovou mocí vrátily do „obyčejného“ pozemského života. A po nějakém čase znovu zemřely. Kristovo vzkříšení je podstatně odlišné. On ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor. Ježíšovo tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha svatého; ve stavu své slávy se podílí na božském životě, takže svatý Pavel může o Kristu říci, že je to „člověk z nebe.“ ZMRTVÝCHVSTÁNÍ JAKO TRANSCENDENTNÍ UDÁLOST 647 „Ó vskutku blažená noc“, zpívá velikonoční chvalozpěv (Exultet), „ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých“. Nikdo totiž nebyl očitým svědkem samotné události zmrtvýchvstání, a žádný evangelista je nepopisuje. Nikdo nemohl říci, jak proběhlo fyzicky. Tím méně byla smysly postižitelná jeho nejniternější podstata, přechod k jinému životu. I když je zmrtvýchvstání historickou událostí, zjistitelnou podle znamení prázdného hrobu a na základě skutečnosti jednotlivých setkání apoštolů se vzkříšeným Kristem, nicméně tím, jak dějiny přesahuje a překonává, zůstává ústředním předmětem víry. To je důvod, proč se vzkříšený Kristus nedává poznat světu, ale svým učedníkům, „těm, kdo zároveň s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma; ti jsou nyní před lidem jeho svědky“ (Sk 13,31). II. Zmrtvýchvstání – dílo Nejsvětější Trojice 648 Kristovo vzkříšení je předmětem víry jakožto transcendentní (přesažný) zásah samého Boha do stvoření a do dějin; tři božské Osoby při něm působí společně a zároveň projevují svou vlastní originalitu. Dochází k němu zásahem moci Otce, který „vzkřísil“ (Sk 2,24) Krista, svého Syna, a tak uvádí dokonalým způsobem jeho lidství – s jeho Tělem – do Nejsvětější Trojice. Ježíš se s konečnou platností „duchem svatosti… prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,3-4). Svatý Pavel zdůrazňuje projev Boží moci jako dílo Ducha, který oživil Ježíšovo mrtvé lidství a povolal je do oslaveného stavu Pána. 649 A co se týká Syna, ten uskutečnil své vlastní vzkříšení svou božskou mocí. Ježíš oznamuje, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, zemřít a potom vstát z mrtvých (v činném významu slova). Na jiném místě výslovně prohlašuje: „Dávám svůj život a zase ho přijmu nazpátek... Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout“ (Jan 10,17-18). „Věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých“ (1 Sol 4,14). 650 Otcové rozjímají o zmrtvýchvstání na základě Kristovy božské osoby, která zůstala spojena s jeho duší i s jeho tělem, vzájemně od sebe oddělených smrtí: „Jednotou božské přirozenosti, jež zůstává přítomna v každé z obou částí, se tyto části znovu spojují. A tak smrt nastává rozdělením složené lidské bytosti a vzkříšení nastává spojením obou rozdělených částí.“ III. Smysl a spásný dosah zmrtvýchvstání 651 „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra“ (1 Kor 15,14). Vzkříšení je především potvrzením všeho, co Kristus vykonal a učil. Všechny pravdy, i ty, které jsou lidskému duchu nejméně dostupné, nacházejí své odůvodnění, jestliže Kristus svým zmrtvýchvstáním podal konečný důkaz své božské moci, jak to slíbil. 652 Kristovo vzkříšení je splněním zaslíbení Starého zákona i samotného Ježíše za jeho pozemského života. Výraz „ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3-4 a nicejskocařihradské vyznání víry) poukazuje na to, že Kristovým vzkříšením se tyto předpovědi uskutečnily. 653 Pravda o Ježíšově božství je potvrzena jeho vzkříšením. Jednou řekl: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28). Vzkříšení ukřižovaného prokázalo, že je opravdu „Ten, který je“ („Já jsem“), Boží Syn a sám Bůh. Svatý Pavel mohl prohlásit k Židům, „že ta zaslíbení, která Bůh dal našim otcům, vyplnil na nás, když… vzkřísil Ježíše. Tak je i psáno ve druhém žalmu: 'Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil'“ (Sk 13,32-33). Kristovo vzkříšení je úzce spjato s tajemstvím vtělení Božího Syna, je jeho naplněním podle věčného Božího plánu. 654 Ve velikonočním tajemství jsou dvě hlediska: svou smrtí nás Kristus osvobozuje od hříchu, svým vzkříšením nám zjednává přístup k novému životu. Tento nový život je především ospravedlněním, které nás vrací do Boží milosti, takže „jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,4). Tím životem je pak vítězství nad smrtí ze hříchu a nová účast na milosti. Ta dovršuje přijetí za syny, neboť lidé se stávají Kristovými bratry, jak sám Ježíš nazývá své učedníky po svém zmrtvýchvstání: „Jděte a oznamte mým bratřím“ (Mt 28,10; Jan 20,17). Ne bratři podle přirozenosti, nýbrž na základě daru milosti; toto adoptivní synovství zjednává skutečnou účast na životě jednorozeného Syna. Tento život se plně projevil při jeho zmrtvýchvstání. 655 A konečně Kristovo zmrtvýchvstání – sám vzkříšený Kristus – je základem a zdrojem našeho budoucího vzkříšení: Kristus vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli... Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (1 Kor 15,20-22). Než se to splní, žije vzkříšený Kristus v srdci svých věrných. V něm křesťané zakoušejí „moc budoucího věku“ (Žid 6,5) a jejich život je Kristem unášen do lůna božského života: „Umřel za všechny zemřel, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých“ (2 Kor 5,15). Souhrn 656 Předmětem víry ve vzkříšení je událost historicky dosvědčená učedníky, kteří se skutečně setkali se Zmrtvýchvstalým, a zároveň tajemně transcendentní (přesažná), poněvadž je vstupem Kristova lidství do Boží slávy. 657 Prázdný hrob a plátna na zemi samy o sobě znamenají, že Kristovo tělo Boží mocí uniklo poutům smrti a rozkladu. Je to příprava učedníků na setkání se Zmrtvýchvstalým. 658 Kristus, „prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých“ (Kol 1,18), je základem našeho vlastního vzkříšení, a to již nyní ospravedlněním naší duše, později oživením našeho těla. 6. ČLÁNEK JEŽÍŠ KRISTUS „VSTOUPIL NA NEBESA, SEDÍ PO PRAVICI BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO“ 659 „Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici“ (Mk 16,19). Kristovo tělo bylo oslaveno hned v okamžiku jeho zmrtvýchvstání, jak to dokazují nové nadpřirozené vlastnosti, jež má jeho tělo od té doby trvale. Avšak během čtyřiceti dní, kdy s učedníky důvěrně jí a pije a učí je o království, zůstává jeho sláva ještě zahalena vnějšími rysy obyčejného lidství. Poslední Ježíšovo zjevení končí nezvratným vstupem jeho lidství do božské slávy, symbolizované oblakem a nebem, kde od té doby sedí po Boží pravici. Později se už jen jednou, zcela výjimečně, ukáže Pavlovi jako „nedochůdčeti“ (1 Kor 15,8) v posledním zjevení, kterým Pavla ustanovuje apoštolem. 660 To, jak je v té době sláva Zmrtvýchvstalého zastřená, vysvítá z tajemného výroku k Marii Magdaléně: „Ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: „Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k Bohu svému a k vašemu Bohu“ (Jan 20,17). To ukazuje, jak rozdílně se projevuje sláva vzkříšeného Krista a sláva Krista povýšeného na pravici Otce. Událost nanebevstoupení, současně historická i přesažná, označuje přechod od jedné ke druhé. 661 Nanebevstoupení zůstává úzce spojeno se sestoupením z nebe, které se uskutečnilo vtělením. Pouze ten, který „vyšel od Otce“, se může k Otci navrátit: Kristus. „Nikdo nevystoupil do nebe, kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka“ (Jan 3,13). Lidstvo ponechané svým přirozeným silám nemá přístup do „Otcova domu“ (Jan 14,2), do Božího života a jeho blaženosti. Jedině Kristus mohl otevřít člověku tento přístup, aby nám dal naději, že i my, jeho údy, budeme spojeni v téže slávě tam, kam nás předešel on jako naše Hlava a jako Prvorozený. 662 „Já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Vyzdvižení na kříž znamená a ohlašuje vyvýšení nanebevstoupení a je jeho počátkem. Ježíš Kristus, jediný kněz nové a věčné smlouvy, „nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, ...ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha“ (Žid 9,24). V nebi vykonává Kristus své kněžství bez přestání, „proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Žid 7,25). Jako „velekněz budoucích hodnot“ (Žid 9,11) je středem a hlavním představitelem liturgie, která oslavuje Otce na nebesích. 663 Kristus teď sedí po pravici Otce. „Pravicí Otce rozumíme slávu a čest božství, kde ten, který existoval jako Boží Syn přede všemi věky jako Bůh a soupodstatný s Otcem, tělesně usedl poté, co se vtělil a co bylo jeho tělo oslaveno.“ 664 Sedět po pravici Otce znamená zahájení Mesiášovy vlády, splněné vidění proroka Daniele o Synu člověka: Od věčného Boha „ byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine a jeho království nebude zničeno“ (Dan 7,14). Od této chvíle se apoštolové stali svědky jeho království, které „bude bez konce“. Souhrn 665 Kristovo nanebevstoupení označuje definitivní vstup Ježíšova lidství do Boží nebeské sféry, odkud znovu přijde, ale která jej zatím ukrývá před zraky lidí. 666 Ježíš Kristus, Hlava Církve, vstupuje před námi do slavného království Otce, abychom my, údy jeho Těla, žili v naději, že jednou s ním budeme na věky. 667 Protože Ježíš Kristus vstoupil jednou provždy do nebeské svatyně, nepřestává se za nás přimlouvat jako prostředník, který nás ujišťuje, že na nás bude stále vylévat Ducha svatého. 7. ČLÁNEK ODTUD PŘIJDE SOUDIT ŽIVÉ I MRTVÉ I. Znovu přijde ve slávě KRISTUS JIŽ VLÁDNE PROSTŘEDNICTVÍM CÍRKVE... 668 „Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými“ (Řím 14,9). Kristovo nanebevstoupení znamená, že se svým lidstvím podílí na moci a vládě samotného Boha. Ježíš Kristus je Pán: má všechnu moc na nebi a i na zemi. Je povýšen „vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva“, protože Otec „všechno podřídil pod jeho nohy“ (Ef 1,21-22). Kristus je Pánem vesmíru i dějin. V něm nacházejí dějiny člověka, ale i celé stvoření svou „rekapitulaci“ (opětovné soustředění jako v Hlavě), své transcendentní (přesažné) dovršení. 669 Jako Pán je Kristus hlavou Církve, která je jeho tělem. Po svém nanebevstoupení a oslavení, když takto zcela splnil své poslání, zůstává na zemi ve své Církvi. Vykoupení je zdrojem vlády, kterou Kristus v síle Ducha svatého vykonává nad Církví. „Kristovo království je již dnes tajemně přítomné“ v Církvi, která je „zárodek a počátek tohoto království na zemi“. 670 Po nanebevstoupení vstoupil Boží plán do své konečné fáze. Jsme již „v poslední hodině“ (1 Jan 2,18). „Žijeme tedy už v poslední době, obnova světa je neodvolatelně stanovena a jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá: Církev se totiž už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.“ Kristovo království, jež hlásá Církev, již projevuje svou přítomnost zázračnými znameními. … V OČEKÁVÁNÍ, ŽE MU BUDE VŠECHNO PODŘÍZENO 671 Kristovo království je už přítomno v Církvi, nicméně ještě není dovršeno příchodem Krále na zem „s velikou mocí a slávou“ (Lk 21,27). Toto království je ohrožováno silami nepravosti, i když tyto síly byly radikálně přemoženy Kristovou Velikou nocí. Až do chvíle, kdy mu bude všechno podrobeno, „dokud [však] nenastane nové nebe a nová země, v nichž bude sídlit spravedlnost, putující Církev ve svých svátostech a institucích, jež patří k tomuto věku, má podobu tohoto pomíjejícího světa. Žije mezi tvorstvem, které dosud sténá, trpí bolest a čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě.“ Proto se křesťané modlí, zvláště při slavení Eucharistie, aby urychlili Kristův návrat, a říkají mu: „Pane, přijď“ (1 Kor 16,22; Zj 22,17.20). 672 Kristus před svým nanebevstoupením prohlásil, že ještě nenadešla chvíle slavného nastolení mesiášského království očekávaného Izraelem, které mělo podle proroků přinést všem lidem konečný řád spravedlnosti, lásky a pokoje. Nynější čas je, podle Pána, časem Ducha a svědectví, ale také časem ještě poznamenaným „vnějšími strastmi“ (1 Kor 7,26) a zkouškou zla, čehož není Církev ušetřena. Je to začátek bojů posledních dnů. Je to čas čekání a bdělosti. KRISTŮV SLAVNÝ PŘÍCHOD, NADĚJE IZRAELE 673 Ode dne nanebevstoupení je Kristův příchod ve slávě blízký, i když to není naší věcí, vědět „čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil“ (Sk 1,7). Tento eschatologický příchod může nastat každým okamžikem, i když je „pozdržen“ — on i konečná zkouška, která mu bude předcházet. 674 Příchod oslaveného Mesiáše je totiž v každé chvíli dějin pozastaven, až jej uzná „všechen Izrael“ (Řím 11,26; Mt 23,39), jehož „část se zatvrdila“ (Řím 11,25) v nevěře vůči Ježíšovi. Po Letnicích říká svatý Petr jeruzalémským Židům: „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny, aby přišla od Pána ona doba útěchy a aby vám poslal Mesiáše, který byl pro vás určen, Ježíše. Nebe ho musí přijmout až do té doby, kdy bude zase všechno obnoveno, jak o tom už dávno mluvil ústy svých svatých proroků“ (Sk 3,19-21). A svatý Pavel říká podobně: „To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co to teprve bude znamenat, až budou znovu přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!“ (Řím 11,15). Jedině vstup „Židů v plném počtu“ (Řím 11,12) do mesiášské spásy, po vzoru plného počtu pohanů, umožní Božímu lidu dosáhnout „Kristovy plnosti“ (Ef 4,13), v níž „bude Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). POSLEDNÍ ZKOUŠKA CÍRKVE 675 Před Kristovým příchodem musí Církev projít závěrečnou zkouškou, která otřese vírou mnohých věřících. Pronásledování, které provází její putování po zemi, odhalí „tajemství nepravosti“ v podobě náboženského podvodu, přinášejícího lidem zdánlivé řešení jejich problémů za cenu odpadnutí od pravdy. Největším náboženským podvodem je antikristův podvod, to je falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe na místo Boha a jeho Mesiáše, který přišel v těle. 676 Tento antikristovský podvod vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu dějin splní mesiášskou naději, která se může naplnit pouze mimo dějiny, a to eschatologickým (posledním) soudem; Církev zavrhla i umírněnou podobu tohoto falšování očekávaného království, nazývanou „mileniarismus“, zvláště ve formě politického, „od základu zvrhlého“ sekularizovaného mesiášství. 677 Církev vejde do slávy království jedině prostřednictvím těchto posledních Velikonoc, v nichž bude následovat svého Pána v jeho smrti a vzkříšení. Království se tedy neuskuteční nějakým dějinným triumfem Církve, cestou vzestupného pokroku, nýbrž Božím vítězstvím nad posledním řáděním zla, po kterém jeho Nevěsta sestoupí z nebe. Boží vítězství nad vzpourou zla bude mít podobu posledního soudu, a to po závěrečném kosmickém otřesu tohoto pomíjejícího světa. II. Soudit živé i mrtvé 678 Po prorocích a Janu Křtiteli ohlásil Ježíš ve svém kázání soud posledního dne. Tehdy bude odhaleno, jak se každý choval a co je skryto v jeho srdci. Tehdy bude odsouzena zaviněná nevěra, která si nevážila některé Bohem nabízené milosti. Vztah k bližnímu odhalí, zda byla milost a božská láska přijata nebo odmítnuta. V poslední den Ježíš řekne: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). 679 Kristus je Pánem věčného života. Jako Vykupiteli světa mu náleží plné právo definitivně soudit skutky i srdce lidí. Toto právo totiž „získal“ svým křížem. Také Otec „všechen soud dal Synovi“ (Jan 5,22). Avšak Syn nepřišel proto, aby soudil, nýbrž aby dával spásu a život, který je v něm. Odmítáním milosti v nynějším životě se každý již sám odsuzuje – dostane (odplatu) podle svých skutků a může se odsoudit i k věčné záhubě, jestliže odmítne Ducha lásky. Souhrn 680 Kristus Pán již vládne prostřednictvím Církve, ale nejsou mu ještě podrobeny všechny věci tohoto světa. Vítězství Kristova království nenastane bez posledního útoku mocností zla. 681 V den soudu, na konci světa, přijde Kristus ve slávě, aby dovršil konečné vítězství dobra nad zlem, které rostly společně v průběhu dějin jako obilí a koukol. 682 Až přijde oslavený Kristus na konci časů soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost. Obsah: "Katechismus Katolické Církve" Stažení: "Katechismus Katolické Církve" Zdroj: web.katolik.cz
Doporučit tuto stránku příteli!
|
|
|
|
|
|
