|
Obsah: "Božská komedie"
Tak dlouho, co Latony děti obě
(to v Beranu a to ve Váze dřímá,)
pás obzoru si tvoří v jedné době,
Jsou v rovnováze, v níž je zenit třímá,
až k chvíli, obě když sfér proměnění
je zhostí pásu toho, jenž je jímá;
Tak s tváří, v níž hrál úsměv, v zamlčení
má Beatrice stála k tomu bodu,
jenž přemoh’ mne, své obracejíc zření:
— „Bez ptaní pochyb tvojich já chci brodu
se dotýkat, jak chceš, já dávno zřela
tam ubi s quando kde vždy splývá v shodu.
Ne sama že by zbohatnouti chtěla,
což nemožno, leč aby záře její
v svém odlesku „Já trvám“ říci směla
Bez mezí všech a časů nad peřejí
se věčná láska podle vlastní chuti
v devíti lásek objevila reji.
A neležela dříve ve strnutí,
neb žádné „před“ a „po“ nemělo vlání,
jímž nad vodami vzplálo Tvůrčí hnutí.
Tvar s látkou celý, čistý v objímání,
tak vyšly k bytnosti, jež beze vady,
jak třístrunný luk trojí šíp pohání.
Jak jantarem, křišťálem a sklem všady
se mihne paprsk, tak že není chvíle
od blesknutí až k mžiku, když je tady:
Tak z Pána tryskl účin v trojí síle,
bez postupu se celý v tvorstvo chýlí
při počátku svém stejné, bez rozdíle.
Řád spolustvořen substancím, že byly
na světa vrcholu, v nich činnost čistá,
se rozvinula ve stvoření chvíli.
Máť čirá potence nejnižší místa,
potence s činem ta ve středu stojí
ve svazku, jehož vazba vždy jest jistá.
Že prošly věky, Jeronym ve svojí
vám knize psal, a již andělé byli,
dřív nežli svět váš stvořen v světla roji;
Však mojí pravdou mnohé stránky kryli
svatého Ducha nadšencové praví,
ty poznáš ji, když zrak tvůj tam se schýlí.
A částečně již rozum ti to praví,
jenž nedopustí, by motoři světa
být mohli dřív, než jejich účel pravý,
Víš, kterak, kde a kdy ta duchů četa
se zrodila, tak ve štěp přání tvého
již trojím květem vysvětlení zkvétá.
A nepřijdeš do čísla dvacátého,
byť’s rychle počítal, andělů řada
když byla zdrojem v živlech zmatku zlého.
Část zůstala a umění to ráda
pak započla, jež vidíš, blahem vzňata,
že kroužiti, již nikdy neodkládá.
A původ pádu pýcha byla klatá,
jíž hřešil onen, jejž tam drtí tíha,
jak viděl’s, všeho světa vrchovatá.
Ti skromní byli, jichž řád se tu míhá,
ti cítili, že dobroty jsou dílo,
jíž otevřena moudrosti jim kniha.
Tož nebe zraky jejich povýšilo
svou milostí a zásluhou jich spolu
a plnou, pevnou vůli do nich vlilo.
Máš jistý být, ne v pochybnosti bolu,
že zásluhou jest, milost obdržeti,
jen láska ochotná když při tom stolu.
O svatém tomto sboru přemýšleti
dost můžeš nyní, pakli moje zvěsti
jak sluší se, ti budou v mysli tkvěti.
Leč na zemi že v školách zvykem jesti
vás učit, andělé že vůli mají,
že chápou, vzpomínají, s pravdy trestí
Chci seznámit tě, již tam vykládají,
a při tom matou, tak že v blud se řítí,
když falešně ty věci pojímají.
Ti tvorové, již z Boha radost cítí,
ti nikdy neodvrátili svých tváří
od Něho, před nímž nemůž’ se nic skrýti.
A proto stále Boha tvář jim září,
nic nemate je, proto vzpomínání,
jim netřeba, v němž myšlénky se sváří.
Tak lidé na zemi, vy bdíte v spaní,
teď věříte, teď ne, že pravdu díte,
však v tom jest viny víc a studu plání.
Vy jednou stezkou více nekráčíte
v svém bádání, tak zdání vás unáší
a láska k němu, jemuž otročíte.
Leč s menší nevolí tu chybu vaši
zde snášejí, než písmo v zlobě svojí
když lidé soudí, neřest na něm páší.
To nikdo neví, co to krve stojí,
je síti světem, jak jest milý Bohu,
kdo pokorně s ním sblíží se a spojí.
Po zdání každý obrací svou vlohu,
a po vynálezech, jež vaši kněží
pak místo víry káží v zdobném slohu.
Že měsíc zpátky šel, ten s tím k vám běží,
při smrti Krista že se níže šinul,
čímž slunce k zemi proniklo jen ztěží.
A lže; jas luny ze sebe sám zhynul,
čím Španěly jak Židy tak i Indy
tmy jedné plášť do záhybů svých vinul.
Míň ve Florencii jest Lapi s Bindi,
co za rok takých pohádek se stkává
a s kazatelen hlásá víc než jindy;
Že ovčiček dav pravdu nepoznává
a větrem krmen navrací se v stáje,
že slepí jsou, omluva není pravá.
A Kristus neřek’: Jděte, kažte báje
a frašky, druhdy sboru učedníků,
však dal jim základ, z něhož pravda plaje.
A tato zněla z jeho úst, že v mžiku
by víru vznítili ve kruté seči,
meč udělali z písma si a píku.
Teď káží se jen žerty, prázdné řeči,
a samolibě kapuc nadýmá se,
když dav se směje, všem to k duhu svědčí.
Leč taký pták tam hnízdí v její řase,
že kdyby lid jej zřel, by poznal záhy
tu absoluci, jíž teď domáhá se.
Tím hloupost všecky překročila prahy,
že beze svědků a bez zkoušky nyní
za každým slibem řídí lidské snahy.
Tím Antonín své prase krmí, jiní
pak věru, jenž jsou horší nad prasata,
ti mincí falešnou víc škody činí.
Leč naše řeč jest příliš rozepjata;
tož obrať oči nyní k cestě přímé,
by času, cesty nebyla nám ztráta.
Ten andělský sbor, který tady zříme,
ten roste počtem, tak že řeči není
ni rozumu, jež taký počet jíme.
A v Danieli pakli na zjevení
zrak obrátíš, pak poznáš, počet stálý
se kryje v tisíců těch rozvlnění.
Žár Prasvětla, jímž všecky v jasu vzplály,
tak jimi pojímán jest tolikráte,
co lesklých tvarů, s nimiž tam se valí.
A míra plesu, přijímání svaté,
že v souzvuku jsou, proto lásky štěstí
v nich různé plá, zde víc, zde vlažněj’ vzňaté.
Před tebou vznešenost a rozsah jesti
té Síly, zrcadel jež tolik sobě
si stvořila, by byla její zvěstí,
Však v sobě zůstává jak v první době.“ —
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
