|
Obsah: "Božská komedie"
To stane-li se, že ty svaté sloky,
na kterých zem i nebe pracovaly,
a při nichž dlouhé zhubeněl jsem roky,
Zášť přemohou, která mne žene v dáli
od stáje krásné, kde beránek já jsem
spal, vlků sok, již na stáj v útok hnali;
Pak s jiným závojem a jiným hlasem
se vrátím básník a u křtitelnice,
kde byl jsem křtěn, laur propletu svým vlasem.
Neb v onu víru, kterou blíží více
se k Bohu duše, tam jsem vstoupil, dítě,
pro kterou Petr objal teď mé líce.
Již z oné sféry jiný oheň svítě
se pohnul k nám, zkad vystoup’ onen svatý,
jenž první Kristův náměstek byl. Hbitě
Má paní, v srdci plesu plamen vzňatý,
mi děla: „Barona viz, v světa luhu
v pouť k němuž v Santiago je mnohý jatý. —“
A jako holubi, druh sedá k druhu,
a vrkajíce lásku svou si sdílí,
a v lásce své se oblétají v kruhu;
Dva tito knížata se k sobě chýlí,
se zdraví, chlebu vzdávajíce chvály,
jejž skytá Ráj a za kterým duch pílí.
Když pozdravy již svoje dokonali,
tu coram me stanuli u mlčení,
můj nemohl snést pohled, kterak pláli.
A Beatrice úsměv svůj v řeč mění:
„Ó velký duchu, basiliky naší
jenž hlásal’s hojnost, které rovno není,
Dej, nadějí kéž řeč tvá k nám se snáší;
když tři viděli proměnění Krista,
tys mezi nimi značil naděj blažší.
Skráň pozvedni, ať duše tvá jest jista,
že všemu, co přichází z tůně světa,
se teprv zralost v naší záři chystá. —“
Ta útěcha mi s druhé hvězdy slétá;
tož obrátil jsem k horám zraky svoje,
jichž tíž dřív skláněla je, teď jich meta.
— „Když Císař náš milosti svoje zdroje
ti otevřel, bys před svou smrtí zíral
až v jeho dvůr a v jeho knížat roje,
Bys s pravdou, kterou jasný dvůr ten svíral,
též naděj na zemi, jež lásku nítí,
ne pro sebe, leč pro druhé též sbíral:
Rci, čím jest ona, jak můž’ zdobou býti
tvé duše, pověz, kterak přišla k tobě?“ —
Tak druhé světlo slyším hovořiti.
A ona svatá, jež má křídla obě
tak k vysokému letu mocně vzpíná,
mou odpověď tak předešla v té době:
— „Věř, bojující Církev nemá syna,
jenž větší naděj choval by, jak psáno
jest v Slunci, jež vás všecky obepíná.
Tož z Egypta by vyšel, je mu přáno,
a Jeruzalem viděl v žití dráze,
než skončiti boj jemu přikázáno.
Ty dvě otázky, po vědění v snaze
jež nečinil jsi, ale proto pouze,
by on zvěstoval, jak sám ceníš draze
Ctnost tuto, jeho přenechávám touze,
on rozluští je a nezpyšní jimi;
ať milost Boha vyprostí jej z nouze! —“
Jak žák za mistrem kroky ochotnými
se ubírá, v tom co pochopil bdělý,
by vlohami se mohl zaskvět svými:
— „Jest naděj čekání,“ mé rety děly,
„na příští slávu, kterou milost boží
a zásluha si v srdci vystavěly.
Ten jas se z mnohých světel ve mně množí,
však největšího vůdce pěvec svatý
mi v srdce vdechl jej; Svou naděj složí
(On zpívá ve svém žalmu Bohem vzňatý)
na tebe všichni, kdo tvé znají jméno;
kdo nezná je, zda vírou mou jest jatý?
Tvým listem pak mé srdce poroseno,
že nyní plný jsem a jiným zase
tvou naděj’ mohu v pevné dáti věno.“ —
Co mluvil jsem, blesk zachvěl se tu v jase,
ve pochodně té chvějném nitru živém
v ráz, pronikavě, v blesku zářné kráse.
I děla: „Láska, která v světle snivém
mne vedla k ctnosti, jež se mnou šla stále
až k palmě, jež mi dána v boji divém,
Mne nutí, abys odpovídal dále
k své potěše, tož rci mi, naděj slovy
co slibuje ti? Promluv k její chvále! —“
Já pravím: „Starý zákon též i nový
cíl značí mi, zde lze to vysvětliti,
těch duší, Boha přátel, o nichž poví
Ti Isaias: Lze je snadno zříti,
neb dvojí mají šat ve zemi svojí,
a jejich zemí je to sladké žití.
A zjevení to patrnější stojí
před námi bratra tvého řečmi těmi,
o bílých hávech kde svůj hovor strojí. —“
A dříve než jsem skončil, nebes lemy
nad námi slyším: Sperent in te zněti,
a odvet tomu zavzněl kruhy všemi.
A mezi nimi náhle světlo vzletí
tak jasné, krystal ten kdyby byl v Raku,
dnem stálým zimní měsíc moh’ se skvěti.
A Panna jak se zvedá, radost v zraku,
a v kolo vstupuje, ne z marnivosti
leč k poctě nevěsty, tak v světlém mraku
Se blížilo to světlo, jas jež hostí,
k těm dvěma, jež se v kruhu otáčela,
jak slušelo ve jejich horoucnosti
A v písně nápěv padlo, sladce zněla,
a Paní moje pevně zřela na ně
jak nevěsta, ni sebou nezachvěla.
— „Toť onen, který položil své skráně
na prsa ctná našeho Pelikána,
jej s kříže k velkým činům zval hlas Páně. —“
Tak řekla Paní má, leč zadumaná;
tvář před tím ani potom nepohnula,
zrak její poutala tak ona strana.
Jak mžourá zřítelnice ustrnulá
chtíc postihnouti slunce zatmívání,
až zřením zření moc jí pominula:
Mně dělo se v sledního ohně plání.
V tom zazněl hlas: „Nač oslňuješ sebe,
chceš viděti snad, co zde není ani?
Zem na zemi jsem, ujišťuji tebe,
a zůstanu tam s jiných druhů davem,
až počet náš vyplní číslo nebe.
V tom klášteře jsou v hávu dvojím, žhavém
jen dva, již v nebe s tělem vystoupili,
ó jdi a zvěstuj všem to v světě tmavém! —“
A vířící se při tom zastavili
a s nimi směs ta sladkých melodií,
jež trojím dechem stkali v slastné chvíli;
Jak obtíže neb nebezpeč když míjí,
se vesla sotva v proudy ponořena
na hvízdnutí hned zastaví. Jak svíjí
Se duše moje v hloubi rozechvěna,
když odvrátiv se nezřím paní svojí,
ač stála blízko mne ta vyvolená
A k blaha sám já přiblížil se zdroji!
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
