|
Obsah: "Božská komedie"
Ó krve naší šlechtictví ty malé!
že můžeš lidi k pýše vyzývati,
kde slabost námi zmítá neustále,
Víc podivno mně nebude se zdáti;
neb tady, kde pud cestou pravou kráčí,
i já se začal tebou vychloubati.
Tys ovšem plášť, jenž záhy nepostačí,
jejž pozděj, když se nedosadí denně,
čas přistřihne, jenž s nůžkami kol kvačí.
S „vy“, které zaved’ Řím, jež v času změně
však opět vymizelo z užívání,
svou novou řeč jsem začal neprodleně.
Dál Beatrice stála v usmívání
té podobna, jež při Ginevry pádu
jí varovala ve svém zakašlání.
Já začal: „Vy jste děd můj, všecku vládu
jste vrátil jazyku, bych mluvil směle,
mne zved’ jste, sebe nad sebe že kladu;
Sterými zdroji plesu rozechvělé
mi srdce přetéká a tím ples cítí,
že pojmouc rozkoš zůstává vždy celé.
Ó drahý kmene, za vašeho žití
o předcích mluvte, ký rok psal se asi,
když dětství vašeho vám rostlo kvítí!
Stáj světce Jana velký byl v ty časy?
Ó rcete, jaké rody hodný byly
ku nejvyšším úřadům sbírat hlasy?“ —
Jak uhel vzplane zas, když vítr kvílí,
a oživne, tak při mém lichocení
on svitem jasnějším hned zaplát pílí;
A krásnější se stával mému zření
a v řeči sladké, milé, usmívavé,
jež dnešní řeči rovna ve všem není,
On děl: „Ode dne, kdy doznělo Ave,
až k tomu, matka (teď je v obci svaté)
kdy v svět mne slala ve bolesti dravé,
K Lvu přišla pět set osmdesátkráte
ta hvězda zpátky, aby žárem vzplála,
se vložíc znova pod spáry mu zlaté.
Má kolébka i předků mých ta stála
v poslední čtvrti města, o závody
kde nejdřív jízda výroční se hnala.
To stačí, tím odbyty naše rody;
kdo byli, odkud přišli, než to říci,
spíš zamlčet má více v sobě shody.
A mezi Martem pak a křtitelnicí
co žilo mužů, pětina to byla
všech nynějších, to byli bojovníci.
Krev měšťanská, jež teď se promísila
s Certaldo, Campi a Fighine, čista
se v řemeslníka žilách tenkrát kryla.
By sousedy vám byla tato místa,
líp bylo by, Galluzzo s Trespianem
by byly panství vašeho mez jistá,
Než vnitř je mít, kde ze Signy jest pánem
a z Aguglia sedlák, který smrádne
jsa mistr ve podvodu chytře stkaném.
By k Caesarově moci světovládné
ten nejvíc zlotřilý dav lásku choval,
jak synovi když matka v náruč padne;
Tu Florenčan, jenž rád si začachroval,
by obrátil se přímo k Simifonti,
kde jako kupčík děd se potuloval.
A Montemurlo to by měli Conti,
a Cerchi Akonskou by měli faru
a Valdigrieve Buondelmonti.
Neb osob míchání vždy bylo k zmaru
a prvním obcí zlem, jak v těle strava
když hromadí se, neslouží mu k zdaru.
Spíš slepý býk se poraziti dává
než slepé jehně, jeden meč líp bije,
než pěti meči když se často mává.
Viz pouze Luni a Urbisaglie
jak zašly a jak ony, v krátké době
též Chiusi zajde i Sinigaglie:
To novým divem nebude as tobě,
že rody hynou, uvážíš-li, města
že časem rovněž vymírají v mdlobě.
Co lidské jest, vše smrt na konci trestá,
leč v něčem, co dél trvá, dél se tají,
neb krátká žití vašeho jest cesta.
Jak luny pohybem se přikrývají
a odhalují břehy neustále,
tak s Florencií osudy si hrají;
Čím divnou nesmíš nalézati dále
o florentinské šlechtě moji zprávu,
čas ukryl ji a jejich nepřál chvále.
Ač v úpadku, já viděl jejich slávu,
Filippi, Greci, Ughi, Alberichi,
Ormanni, Catellini, v jejich davu
Jsem staré zřel i velké výtečníky
i toho z Arca, s těmi ze Sannela,
A Soldanieri, Ardinghi, Bostichi.
U brány, která obtížená celá
jest novou zradou také velké váhy,
že loď co nejdřív rozkotá se, skvělá
Druž Ravignanů měla svoje prahy,
z nich hrabě Quido, každý též, kdo jména
pak Belincione užívali záhy.
Jak vládnout, v tom již byla vycvičena
mláď della Pressa, Galigajo míval
s knoflíkem dýku, která pozlacena.
Sloup těch del Vajo tenkrát ctěn již býval,
Sacchetti, Giuochi, Fifanti, Barucci,
Galli i rod, jenž pro míru se rdíval.
Kmen, z kterého pak povstali Galfucci,
byl velký již a na kurulské židli
již Sizi sedali i Arrigucci.
Jak oči mé ty, Florencie, zhlídly
již pýchou zničeni! Jak slávou plály
vždy zlaté koule, nad tvojimi sídly!
Tak oněch předci rovněž dělávali,
již biskupství když prázdné, vnikše v sruby
se tučně v konsistoři krmívali.
Za prchajícím syčící rod hrubý
se vzmáhal, který beránkem je tomu,
kdo ukáže mu váček nebo zuby,
A z nízkého již povznášel se domu,
že hněvem vzplanul Ubertin Donato,
když sňatkem stal se větví toho stromu.
A Caponsacco z Fiosole na to
jíž přišel sem a bydlel na náměstí,
byl dobrý měšťan Giuda, Infangato.
Řeč moje pravda ač podivnou věstí,
tož vcházelo se branou v obvod malý,
jež podle della Pera jméno jesti.
Již barona se znakem vychloubali,
kterého jméno, šlechtictví a sláva
v den Tomáše vždy novým leskem vzplály,
Od něho erb svůj dostali i práva,
ač onen, zlatou jenž má v znaku pruhu,
dnes nízké chátry soudruhem se stává.
Importuni, Gualterotti v tom luhu
již kvetli; věř, že Borgu bez sousedů
by zajisté šel pokoj lépe k duhu.
Dům, jenž zavinil vaši všecku bědu
tím hněvem spravedlivým, jenž vás zničil
a do vašeho plesu nalil jedu,
Byl ctěn a svými členy hojně klíčil.
Buondelmonte špatně’s jednal věru,
když v sňatek vejíti s ním jsi se příčil!
Co veselých, již teď dlí v smutku šeru,
by bylo, kdyby Bůh ti dopřál Emu,
když poprv v města ty jsi vstoupil sféru.
Však musilo kamenu zřícenému,
jenž hlídá most, dát oběť město tvoje,
kdy konec míru byl a štěstí všemu.
A s těmi rody a jinými svoje
dny trávit vlast jsem v klidu zřel a štěstí,
že nářků všech ucpány byly zdroje.
Lid slavný zřel jsem spravedlivý kvésti,
že neviděl jsem ani obrácenou
na oštěpu lilii domů nésti,
Ni sváry domácími zkrvácenou. —“
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
