|
Obsah: "Božská komedie"
— „Co Konstantin let orla svého zvrátil,
že proti běhu nebe spěl, s nímž pílil,
jda za dědem, jenž Lavinii schvátil:
Pták Boží na kraj Evropy se schýlil
a vydržel tam dvě stě let a déle,
hor soused, z kterých nejprve v svět cílil.
Pod stínem svatých křídel svojich bděle
svět řídil celý, z ruky v ruku vlády,
až pak ji moje ruka chytla směle.
Jsem Justinian, císař byl jsem, rady
pralásky pamětliv z našeho práva
jsem vyňal přílišnosti a vše vady.
Než na to dílo pomýšlela hlava,
já věřil v jednu přirozenost Krista
a víra tato zdála se mi pravá.
Leč Agapetus, duše svatá, čistá
a vrchní pastýř, ved mne k pravdě zase,
mne obrátila jeho slovy jistá.
Já věřil mu; co znělo v jeho hlase,
teď jasně vidím, jak ty v každém sporu
i klam i pravdu rozeznáváš v jase.
Když kráčel jsem tak podle církve vzoru,
Bůh ráčil k velkému mne nadchnout dílu,
já celý vzdal se jemu beze vzdoru.
Já Belisaru svěřil vojska sílu,
a nebes ruka tak jej provázela,
že klidný být, jsem nebyl na omylu.
Tak první otázka mou řečí celá
je zodpovídána, však obsah její
mne nutí, aby dále řeč má zněla,
Bys věděl, jakým právem smělci chtějí
se protiviti znaku posvátnému,
když zmocňují se ho, neb v boj s ním spějí.
Svou ctností stal se vzácným světu všemu,
to zříš, od smrti Pallanta, ve mžiku
kdy umíraje panství své dal jemu.
Víš, že pak v Albě přes tři sta let v zvyku
měl hnízditi až do onoho času,
když proti třem vzplál boj tří zápasníků.
Těm, Sabinek co uloupili krásu,
čím byl, ty víš, až k Lukrecie bolu
zmoh’ sedmi králi kol vše ve zápasu.
Víš, Římany jak nosen ku vrcholu,
spěl Pyrrha s Brennem, zbil i knížat davy,
též v boji se spojenci jich měl školu.
Tu Quinctius, dle zanedbané hlavy
jenž zván, s Fabii Torquatus, a smělí
též Deciové, jež ctím, došli slávy.
Pak Arabů pych skrotil zdivočelý,
jenž přihrnuli se za Hannibalem
přes Alpy, Pád kde zdroj má rozkypělý.
S ním Scipio spěl ve triumfu stálém
i Pompej, oba mladí, až to horu,
pod níž ty zrozen, naplnilo žalem.
V čas, v kterém nebe světa po obzoru
dle svého způsobu slasť síti chtělo,
vzal z vůle Říma Cesar jej bez sporu.
Od Vara k Rýnu co se pod ním dělo,
zřel Isar s Erou, zřely vlny Seiny
i každý dol, jímž vodstvo Rhóny spělo.
Pak v divý let se pustil od Raveny,
přes Rubikon se takým letem řítil,
že řeč i péro jsou zde beze ceny.
Do Španělska se potom v běh rozlítil,
spěl k Durazzu, zvítězil u Farsalu,
až horký Nil sám nad tím bolest cítil.
Zřel Simois s Antandrem v pouště palu;
zkad vzlét’, i místo, Hektor kde spočívá,
a k Ptolomea škodě vzlét’ a žalu.
Ku Jubovi jej bleskem mysl chtivá
dál hnala, pak se vrhnul ku západu,
kde slyšel, Pompea jak tuba zpívá.
Co učinil s tím, jenž měl po něm vládu,
Cassius s Brutem o tom v pekle vyjí,
a Modena s Perugií vede vádu.
A proto nářky Kleopatry nyjí,
jež před ním prchající na útěku
tak náhlou smrt si ustrojila zmijí.
K rudému moři hnal se v boje vzteku,
až světu mír dal taký, že chrám Jana
byl uzavřený přec po bouři věků.
Co znamení, jímž k řeči duše hnána,
pak později a dříve udělalo
v té říši zemské, jež v něm zřela pána,
To malé se a nepatrné zdálo,
když jasným okem zříš a jasným citem,
co rámě třetího je vládce jalo.
Neb spravedlnost, jejíž dýšu kmitem,
ta v ruce jeho dopřála mu slávu,
vše pomstít, co v ní vřelo v hněvu litém.
Teď podiv se, mou poslouchaje zprávu!
Neb znamení to Tita ve průvodu
šlo pomstít dávný hřích ve vojska davu.
A církev když pak svíjela se v hlodu,
jejž Longobardský zub jí krutě zadal,
tu Karel Velký zahnal každou škodu.
Teď možno ti, bys o těch soud svůj spřádal,
o jejichž hříchu před tím jsem se zmínil
v něm původ deště zla, jenž na vád padal.
Ten žlutými liljemi orla stínil
a tomu orel zas má symbol býti
jen strany jeho. — Kdo zlo větší činil?
Pro spády svoje hleďte vyvoliti
si Ghibellini jiný znak, jeť v zlobě,
kdo od práva jej touží odděliti.
A nový Karel nedovoliž sobě
jej skácet s Guelfy, báti hleď se drápů,
jenž větším lvům srst pocuchaly v mdlobě.
Pro otců hřích již často na útrapu
vydány děti; a Bůh za lilie
že změnil by svůj znak, věř, těžce chápu.
Na malé této hvězdě v jasu žije
tlum dobrých duchů, kteří činni byli
v té touze, ať čest, sláva věnec vije.
Když takto bloudíc jejich snaha chýlí
se jinam, poznáš, kterak mnohem méně
zář jejich lásky pravé vzhůru cílí.
A zásluhu zde srovnat ku odměně,
to samo čásť radosti naší dělá,
když zříme, v pravé jak je známá ceně.
A spravedností živou naše smělá
je touha mírněna v té míře, v muky
že zlého nemůž’ klesnout rozechvělá.
Zpěv sladce zvučí, když je různozvuký,
tak rovněž pojí žití stupně různé
se v těchto kruzích sladké na souzvuky.
Roméa světlo plá v té perli luzné,
kterého čin tak veliký a skvělý
na světě došel odměny tak hrůzné.
Však Provencalům, věř, se toho zželí,
těm sokům jeho; špatně jedná, který
čin dobrý jiných bere v škodu smělý.
Měl Raimund Berlinghier čtyry dcery,
a všecky královny, zač Roméovi
měl děkovat, jenž neznám, poutník šerý,
To způsobil; on falešnými slovy
jat, účty chtěl, a ctný moh’ ukázati
za deset, pět a sedm tyranovi.
A chudý v stáří pryč se volil bráti.
Ó v srdce by zřel svět, jež nevděk pálil,
když po kuse chléb musil vyžebrati,
Ač chválí jej, věř, více by jej chválil.“ —
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
