|
Obsah: "Božská komedie"
Ó plesej, Florencie, hle, již mává
a křídly bije přes moře a země
a peklem letí jména tvého sláva!
Tvých měšťanů pět loupežníků plémě
zde čítá, stud mnou při vzpomínce chvěje,
to velkou ctí tvé neokrášlí témě.
Leč pravdou-li, co k ránu v snách se děje,
tož záhy; toho ty se budeš káti,
co Prato ti, bych jiné minul, přeje.
Nu, staniž se, co jednou má se státi,
a byť se stalo, nebylo by záhy,
čím sestárnu víc, větší žal mne schvátí.
My šli; po schodech, jež nám byly prahy
a sloužily ku sestoupení dolů,
spěl vůdce v před, já v stopách jeho dráhy.
A cestou osamělou v němém bolu
v skal rozvalech a v troskách divých tesů
jen ruka s nohou vždy musily spolu.
Mne bolelo to, i teď chvím se v děsu,
co viděl jsem, když tam se krok můj schýlil,
i poutám ducha víc, než sám to snesu,
Bych nejsa veden ctností dál nepílil,
o dobro, jež mi dobrou hvězdou splývá
neb něčím lepším, bych se neomýlil.
Jak rolník, jenž na vršku odpočívá,
když ono, které zemi osvěcuje,
svou nejméně tvář zrakům našim skrývá.
Když komárovi moucha ustupuje,
zří, světlušek dav jak se v dole zdvíhá,
kde hrozny sbírá nebo brázdu snuje:
Tak ohni se důl osmý celý míhá,
jak v tom jsem pozoroval okamžení,
tam dospěv, jeho dno kde oko stíhá.
Jak ten, jenž medvědy mstil pohanění,
zřel Eliáše vůz, jak prudkým vzmachem
jej oři k nebi vyhoupnuli v hřmění;
V svém nemohl jej stihnout zraku plachém,
neb byl by spatřil, jen co mráček malý
jak trysknul plamen ku obloze nachem:
Tak plamen každý na dně těká v dáli
a neukáže svůj lup zahalený,
neb hříšníka tu každý plamen halí.
Na mostě, bych se díval, nakloněný
jsem stál a kdybych nebyl skálu chytil,
bez strčení bych se skalní paď stěny.
Mou pozornost když milý vůdce cítil,
děl: „V plamenech těch duchů chodí řady.
v šat každý halen, jejž svou vinou vznítil."
Já: „Mistře, co tvé řeči znám a rady,
jsem jistější, já rovněž smýšlel v bolu,
že tomu tak, a chtěl se ptáti, tady,
Kdo v tomto ohni jde, jenž na vrcholu
jest rozštípen, jak z hranice by šlehnul,
kde Eteokles s bratrem spálen spolu.
On: „V cestu nám to Odysseus vběhnul,
s ním Diomed, jdou oba v ohně kroji,
jak druhdy hněv, trest nyní na ně lehnul.
Též s koněm lest má pokutu zde svoji,
jež otevřela bránu, odkud sláva
a símě ctné všech Římanů se rojí.
V tom ohni též se podvod oplakává,
jímž Deidamie pláče pro Achilla,
za Palladium trest se odehrává."
„V tom žáru, mistře, jestli k řeči zbyla
jim schopnost, prosím o to úpěnlivě,
by prosba má jak proseb tisíc byla,
Bys neodřek' mi, abych trpělivě
se dočkal, blíž až přijde plamen s rohem,
an zříš, že k němu ukláním se chtivě."
On: „Tvoje prosba chvály hodna v mnohém
i přijímám ji, ale snaž se přeci,
bys jazyk zadržel, svým spoř teď slohem.
Nech mluviti mne, jenž rozumím věci
a vím, co chceš, snad neměli by péči
o to, co mluvíš, nebo byli Řeci."
Když přiblížil se, plamen zdál se větší,
a vůdci s místem čas se vhodny zdály,
já slyšel, touto k nim jak mluvil řečí:
„O vy, jež oba jeden plamen halí.
zda zásluhu jsem o vás získal v žití,
zda čin můj pro vás velký byl neb malý,
Když jal jsem se svou velkou báseň sníti:
ať jeden z vás mé dávné přání ztiší,
kam ztratil se, když musil na smrt jíti!"
Sterého plamene tu začal vyšší
se chvíti roh a hučet divné báje,
jak oheň, na nějž větru tahy dýší.
Tu žhavý hrot sem tam se uhýbaje,
jak živý jazyk by se pohyboval,
hlas vyrážel, i stál jsem naslouchaje:
„Když rozloučiv se od Circe jsem ploval,
jež přes rok u Gaety mne pozdržela,
než Aeneas tak zem tu pojmenoval,
Ni radost ze syna, ni k otci vřelá
má úcta, ani lásky povinnosti,
jež Penelopu oblažiti měla,
Žár ve mně nezmohly, bych zkušenosti
si dobyl o světě a poznal cele,
kde jaké lidské zločiny a ctnosti.
Na širé moře pustil jsem se směle
na jedné lodi, se mnou družstvo malé,
jež se mnou šlo mně oddáno jsouc vřele.
Až k Marokku a Sardinii dále,
i Hispanie zřel jsem břehy dvoje
i ostrovy, jež moře smáčí stále.
Já stár byl již a sešlé družstvo moje,
když k tomu úzkému jsme jícnu spěli,
kde vztyčil Herkul strážné sloupy svoje,
By dál se neodvážil člověk smělý;
nám Sevilla již zbyla po pravici,
po levé Ceutu za sebou jsme měli.
„Ó bratři, děl jsem, kteří sta tisíci
jste prošli svízeli, jimž západ kývá,
ó, nezhrdejte myslí vzdorující
Tím svatvečerem smyslů, jenž vám zbývá,
ať poznáte tu bez lidí část světa,
jež tam, kde slunce zapadá, se skrývá.
Čí símě jste, kéž vždy vám v pamět slétá,
že jak zvěř žíti cílem vaším není,
leč hledat ctnost a poznání čím zkvétá!"
Mé soudruhy to krátké oslovení
tak rozjařilo v další pochod smělý,
že těžkébylo mně jich zadržení.
Loď obrátivše k západu jsme jeli,
řad vesel v letu se jak křídly míhal,
vždy levé strany jsme se přidrželi.
Na druhém pólu všecky hvězdy stíhal
zrak v noci, pól náš v také hloubi tanul,
že sotva z vodstva povrchu se zdvíhal.
Tam pětkrát měsíce svit spodní vzplanul
a pětkrát zhas', co svorně nastoupili
jsme velkou tuto cestu. V dálce stanul
Vrch před námi a že jej mlhy kryly,
byl hnědý, výškou svou se v nebi tratil,
že taký oči moje nespatřily.
Však ples náš krátký brzy v pláč se zvrátil,
neb s nových břehů děsný vír tu skočil
a naší lodi přídu valem schvátil.
Jí třikrát se vším vodstvem v kruhu točil,
pak zvedl zadek, přídu v hloubi noře,
jak jinému se zlíbilo, ji smočil.
Až nad námi pak zavřelo se moře."
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
