Obsah: "Božská komedie"
Kde sestoupli jsme, břeh byl skalinatý
a hrůza tak pro toho, jenž zde, zela,
že každý zrak byl ztrnul děsem jatý.
Jak ona skalná troska, která sjela
tam u Tridentu střemhlav do Adiže,
buď podemletím, buď že zem se chvěla;
Neb od vršku, zkad sunula se níže,
až ku rovině tak jest kolmá skála,
že slézti dolů nelze bez obtíže:
Tak naše cesta s tesů těch se dála,
tu hle, kde trčel zbořený val tmavý,
na výši jeho hanba Krety stála,
Počata druhdy z nastrojené krávy.
Jak spatřil nás ten netvor, kousal sebe
jak ten, jejž vzteku vnitřní oheň tráví.
Můj mudřec k němu: „Snad tě hrůza střebe,
mníš, z Athen vévoda že krok sem stáčí,
jenž na světě tam kdysi zabil tebe?
Pryč, netvore, neb ten k věčnému plači
tvou sestrou naveden jsa nepřichází;
by poznal vaše tresty, on sem kráčí.
A jako býk se utrhne, když srazí
jej smrtící ráz k zemi, v před se řítí,
jít nemůže, jen sem tam sebou hází:
Na Minotaura tak nám bylo zříti.
V tom vůdce: „Obrať ku stezce krok smůly,
neb dokud zuří, dobře můžeš sjíti."
A tak jsme dále mořem trosek spěli
po úzké stezce dále přes kameny,
jež novou tíží kroků mých se chvěly.
Já v dumách kráčel. On: „Snad zamyšlený
jsi nad těmito troskami, jež chrání
ten zvířecí vztek mnou teď zkonejšený?
Věz tedy, když jsem poprv v pekel plání
se spustil, tyto skály v tmavém luhu
zde nezdrceny s pyšnou stály skrání.
Leč krátce před tím, dobře-li můj druhu
si vzpomínám, než Ten přišel, jenž Ditu
vzal velkou kořisť z hořejšího kruhu,
Ten hrůzný dol se v takém zatřás' chvitu,
že zdálo se mi, jak by Vesmír vznítil
se láskou, v kterémž, jak mní mnohý, citu
Svět často v chaos zvrácen, jak ji cítil:
a tenkrát rovněž hřbet té staré skály
jak zde i jinde v ruina se zřítil.
Leč upři v údol zrak, hle, jak se valí
k nám krve proud, v kterém se každý vaří,
kdo násilím bližního svého šálí."
Ó hltavosti, vzteku, vám se zdaří
být ostnem, dokavad jsme krátce živi,
a věčnost nás pak takou lázní daří!
Tu široký zřím v kruhu příkop křivý,
ten objímá té pláně okruh celý,
jak udal dřív mi vůdce spolehlivý.
A mezi ním a skalní stěnou jeli
Kentauři řadou v šípů břitkých v broji,
jak na světě když na lov druhdy spěli.
Jak uzřeli nás, ihned každý stojí,
tři od tlupy se oddělili s luky,
a s šípy vybranými k nám se rojí.
A jeden křičel z dálky: „V jaké muky
sem přicházíte po tom strmém srázu,
tam odtud mluvte, neb šíp pustím z ruky."
Děl mistr jemu: „Odpověď dám v rázu
tam Chironovi blíž u břehu kraje;
tvá prudká mysl vždy strojila zkázu.
To Nessus jest," děl, mne se dotýkaje,
..jenž mřel pro Dejaniru, krásnou paní,
sám ze sebe svou pomstu utkávaje.
Z nich prostřední, jenž k prsoum oko sklání,
jest Chiron, Achillea pěstoun milý,
pak Folus, strašlivý tak v hněvu vzplání.
Po tisících kol příkopů jich pílí,
a po duších, jež z krve víc se vzpjaly,
než dovolí jich vina, ruče střílí."
My k čilé zvěři blížili se z dáli,
vzal Chiron šíp a vrubem nazdvihuje
vous strká za své čelisti a balí.
A hluboká svá ústa odhaluje
dí k soudruhům: „Ten, vzadu jenž se tají,
jak čeho tkne se, vše se pohybuje,
To nohy mrtvých tady nedělají."
Můj vůdce dobrý, jenž mu k ňadrům sahá,
kde oboje se těla dotýkají, dí:
„Ovšem žije a mnou jemu dráha
má ukázána býti mezi stíny.
sem nutnost vedla jej, ne choutky snaha.
Od zpěvů Halleluja do hlubiny
jež sešla, úřad nový svěřila mi:
on není lupič, já nejsem duch viny;
Leč silou tou, jež krok můj skalinami
zde vodí, prosím, jednoho k té pouti
dej z tvého davu, ať jde vůdcem s námi.
Ať ukáže, kde brod lze proniknouti
a toho na hřbet vloží ku ochraně,
neb není duch, jenž vzduchem moh' by plouti."
Tu Chiron k pravé skláněje se straně
děl k Nessovi: „Zpět jdi a chraň je bdělý
před jiných davy, jestli vrazíš na ně."
Tak s jistým průvodem jsme dále spěli
po zátoky té krvorudé lemu,
zkad uvařených hlasné nářky zněly.
Zde lid jsem spatřil, až k obočí svému
tkvěl v krvi: „Tyrani hle, Kentaur praví,
již zvykli krvi a loupení všemu.
Zde s Alexandrem Dyonis lká dravý
nad zločiny, jichž nelze odpustiti,
když Sicílii tížil v dnech své správy.
Tam čelo můžeš s černým vlasem zříti,
to Ezzelin, a druhé s plavým vlasem,
to z Este Obizzo, jichž v skutku v žití
Syn zbůjník zabil." K básníkovi s žasem
já obrátil se, leč on ke mně pravil:
„Ten buď zde prvním tobě, druhý já jsem."
Pak trochu dále na své pouti stavil
se Kentaur u lidu, jejž pouze k chřtánu
ten řeřavý proud víru toho trávil.
Pak ukázal stín skrytý v jednu stranu: -
Ten v srdce, nad Temží jež posud slaví,
ve lůně Boha smrtelnou vbod' ránu."
Pak jiné zřel jsem, kteří z proudu hlavy
i s celým trupem výše povznášeli,
a mnohé znal jsem mezi těmi davy.
A mělčí vždy a mělčí byl ten ztmělý
proud krve, pouze nohy všem pokrýval,
až tu byl brod, kde přejíti jsme měli.
„Jak viděl's" — s retů Kentaurových splýval
teď hovor, — že jest mělčí bahno kalné
na straně té, chci, abys věřil, příval
Že tam dno tvoří hlubší víc a valné,
až s oním místem kruhem se zas spojí,
kde tyranství lká věčně v bědě žalné:
Neb spravedlnost božská muky strojí
tam Attilovi, jenž byl bičem světa,
a s Pyrrhem Sextovi, a v palném zdroji
Tam slzy nutí těm po věčná léta,
již po silnicích tolik loupežili,
tož Rinieru Pazzo i z Corneta." —
Zpět obrátiv se brodem spěl touž chvílí.
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|