|
Obsah: "Božská komedie"
Co barvu bázně zřel na tváři mojí,
jež vznikla jeho návratem, tu milý
můj mistr potlačil hned novou svoji.
Jak ten, kdo naslouchá, stál pevně chvíli,
neb černým vzduchem v husté mlhy řase
zrak nadarmo do větší dálky pílí.
„Zde nutno zvítěziti ve zápase.
Jak ne — vždyť slíbila," on začal znova,
„než pomoc přijde, jak mně dlouho zdá se."
Já pozoroval, kterak svoje slova,
jež započal, hned novou řečí skrýval,
jež sporný smysl s první v sobě chová.
Však stejně velký strach mi v hrudi zbýval
tou řečí, jejímž slovům zlomkovitým
jsem horší smysl, než snad měla, vlíval.
„Zda k závitkům té smutné škeble skrytým
smí z prvního kdos kruhu sestoupiti,
kde beznaděj jest pouze trestem lítým?"
Tak ptám se. On: „Jen zřídka smí to býti,
by duše některá sem vejít směla
tou cestou, kterou nyní já chci jíti.
Jest pravda, duše má sem jednou spěla,
jsouc od Erichtho krutě zaklínána,
jež stíny nazpět volávala v těla.
Mne opustila krátce těla schrána,
pro ducha byl jsem poslán za zdi skrejši,
kde kruhu Jidáše se klene brána.
Ten kruh jest nejnižší a nejtemnější
a nejvíc vzdálen nebes od obzoru,
jenž vše objímá; tož se ukonejši!
To bahniště, jež sálá dechy moru,
kol obklopuje město pruhem tmavým.
kam vniknouti nám nelze bez odporu."
A více řekl, než co tuto pravím;
neb zcela zrak můj utkvěl udivený
na velké věži s cimbuřím kol žhavým.
Na jednom místě náhle povztyčeny
tři zkrvácené fúrie zřím v žasu:
tvář, posnňky, vše měly jako ženy.
Jim visely zelené hydry z pasů
a kolem spánků divokých jak stužky
zřím cerasty a hady místo vlasů.
Můj průvodce, jenž dobře znal ty služky
té královny ve říši věčných stonů,
„Viz," pravil, „Erinye, divé družky!
Na levé straně Hegeru zříš, onu
zvem' Alecto, jež pláče u pravice,
a v středu jejich vidíš Tisifonu."
I ztichlť. Ty ňadra nehty drápajíce
tak bily se a tak divoce řvaly,
že za básníka v strachu skryl jsem líce.
„Pojď, Meduso! Ať zkamení!" tak lkaly
a na mne zřely zlosti ve záchvatu;
„My na Theseu špatnou pomstu vzaly! - -
„Jen obrať se a zavři oči v chvatu,
neb Gorgo zjeví-li se mezi nimi,
pak naděje vší vzdej se ku návratu!"
Tak mistr děl, mne obrátil a mdlými
jak dlaněmi bych nemohl zrak skryti,
mne ještě objímaje zakryl svými.
Ty, jehož zdravé srdce všecko cítí,
jen uvaž zde to přísné naučení,
jež pod závojem divné básně zní ti!
Tu vycházel však z kalné vody vření
tak silný rachot, hrůzyplné řevy,
že oba břehy pohnuly se v chvění,
Ne jinak jako vichru divé hněvy,
jenž z proměn tepla vane, až se práší,
les pustoší a řádí bez úlevy,
A větve trhá, rve, je v dál unáší
a hrdý v prašném hávu hřímá v zlobě,
a v útěk pastyře i stáda plaší.
l uvolnil mně mistr oči obě
řka: „Zraku nerv tam k staré obrať pěně,
kde nejostřejší výpar zdá se tobě!"
Jak z vody žáby prchnou neprodleně
před hadem zlým, až všecky na útěku
se v bahně na dnu krčí poděšené:
Tak víc než tisíc duší prchat v jeku
zřím před jediným, který zvolna sklání
svou suchou nohu nad Stygickou řeku.
On z tváře hnal si husté vzduchu vání,
v před levicí jak oko své byl clonil,
mdlým zdál se být jen pro to namáhání.
Že s nebe jde, svit útěchy se ronil
mně v duši; obrátím se, mistr kynul,
bych tiše stanul a se před ním sklonil.
O jaký hněv se z jeho tváře linul!
Ku bráně přistoup', jaké zřel jsem divy!
Ji prutem otevřel, ves odpor minul.
„O nebe vyvrženci, rode divý,"
tak počal řeč na prahu muk, „Ó rcete,
kdo taký vzdor a zpupnost ve vás živí?
Proč oné vůli nebes vzdorujete,
jíž úmysl se splní svrchovaně,
jíž často vzrostly muky vaše kleté?
Co platno osudu se vzpírat planě,
jen na Cerbera vzpomeňte, jenž chlupy
až posud nemá na bradě a chřtáně!"
Pak zpět šel kalnou cestou skrz jich tlupy,
nás nevšiml si ani, kráčel v roji
svých myšlének, jak ten, kol něhož kupí
Se jiné péče, než o ty, již stojí
před ním. A my jsme k městu zabočili
svatými slovy jeho jako v zbroji.
Teď bez překážky práh jsme překročili:
však já, který jsem v srdci choval touhy,
vše poznat, co ty valy otočily,
Zrak obracel jsem kol a slyšel pouhý
jen pláč a vzdech, po obou stranách zívá
pln muk a nářků strašlivých kraj dlouhý.
Jak u Arles, kde Rhona v močál splývá,
neb jako blíže Poly mezi lady,
kde končí vlast, již Quarnaro oblívá,
Se vlní hrobů celé, dlouhé řady:
tak s každé strany hrobů kolem stálo,
však mnohem horší byl jich způsob tady.
Neb mezi nimi tolik ohňů plálo,
z nich každý v hroby s každé strany vniká,
že menším žárem železo by tálo.
A se všech hrobů byla sňata víka
a z každého šlo těžké naříkání,
jak pláč v nich ukrytého mučeníka.
I dím: „Ó mistře, v tyto rakve skláni
kdo jsou, že slyším, kterak stále lkají
ve žaluplném, bědném naříkání?"
On ke mně: „Kacíři v těch rakvích plají
i s přívrženci sekty své neb strany,
a víc jich, než bys mnil, ty hroby tají.
Zde rovný s rovným leží pochovaný,
a hroby v menším žhnou neb větším palu."
Pak na pravo se stočil zadumaný,
Dál skrze muka šli jsme podél valů.
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
