|
Obsah: "Božská komedie"
Tak pevně upřené mé byly zraky,
svon žízeň desíti let ukojiti,
že ostatní mé smysly jaly mraky.
Na stranách všech dokola zřím se tmíti
zeď lhostejnosti, její úsměv svatý
tak ovábí mne zas starou svojí sítí.
Tu násilně obrácen zrak můj vzňatý
od těchto Bohyň ku levému boku,
neb jedna děla: Jsi až mnoho jatý.
A onen stav, jenž nastává vždy v oku,
když příliš slunce záře v hloubku vnikla,
tmu na chvíli stlal v ústret mému kroku.
A zřítelnice na málo když zvykla,
(dím na málo s tím mnohým v porovnání,
zkad násilím se odtrhla), již znikla
Ta řada svatá mně po pravé skráni
jdouc průvodem a majíc v čele svity
těch sedmi světel a též slunce plání.
Jak otáčí se voj pod svými štíty,
když s praporem se zachrániti práhne,
než změní cesty směr mu vůdce hbitý:
Tak přední tlum svatého sboru táhne,
a přešel kolem nás dřív mnohem, vojí
než svatý vůz se k další cestě nahne.
Zas paní u kol našly službu svoji,
Noh táh své svaté břímě svatým luhem,
ni pérem nezachvěl; jež v Lethy zdroji
Mne koupala, šla se Statiem, druhem,
a se mnou v stopách toho kola, které
blíž osy menším vždy se točí kruhem.
Tím starým lesem naše pouť se bere,
jenž zpust, že Eva hadu uvěřila;
v krok andělské nám zněly písně steré.
Na trojí dostřel šípu postoupila
již cesta naše vozu ve průvodu,
když Beatrice s něho sestoupila.
V tom Adam! zněl hlas šírém po obvodu,
a všecko hrnulo se k stromu v sboru,
jenž na snětích byl bez listů i plodů,
A vrchol jeho, který ve prostoru
víc místa zabírá, čím výše pne se,
by sotva rovna našel v Indském boru.
Zdar Nohu tobě, který v tomto lese
neurveš z dřeva, jež sladkou chuť dává,
však svíjení se v prachu břichu nese!
Tak stromu kolem dav ten provolává
se kolem stavě; dí Noh rodem dvojí:
„Tak zachová se síně všeho práva“ —
A obrácen k té, jež ho táhla, voji,
jej přivlíknul k ovdovělému kmeni
jej přivázav, zkad on měl látku svoji.
Jak naše rostliny, když slunce denní
své velké světlo s oním světlem mísí,
jež padá s hvězd za Lososem, se změní
A vypučí zas, v barvě své se vzkřísí,
než slunce opět ve souhvězdí jiném
své oře zapřáhne, strom holý kdysi
Teď omládna se zaskvěl v listí stinném,
ne růžemi leč fialkami spíše
plál dříve pustý, sirý, jedním kynem.
V tom sladký hymnus celý háj kol dýše,
jejž nechápal jsem, nezpívá se v žití,
jej ke konci jsem nesnes, jak zněl s výše.
Bych popsat moh’, jak v spánek skonejšiti
se daly oči při Syringy lkání,
jež musily to draze zaplatiti,
Jak malíř vzor má při svém malování,
já maloval bych, jak mne zmohlo snění,
leč jinému to nechám namáhání.
Můj zpěv nechť líčí moje probuzení,
dím: — „Tmavý závoj snů mi strhla záře, —“
a hlas: „Co děláš? Vstaň!“ — V tom okamžení
Jak, aby zhlédli strom ten květy smavý,
rty Andělů po jehož prahnou maně
a který v nebi věčný sňatek slaví,
Jan, Petr, Jakub jednou slovem Páně,
jímž spánek větší často byl již ztracen,
se opět zbudili, na každé straně
Pak viděli, že spolek jejich zkrácen,
o Mojžíše a Eliáše, Krista
šat spatřili jak proměněním zvrácen.
Já zbudil se a nade mnou ta čistá
a zbožná stála, která kroky moje
u řeky vedla jako hvězda jistá.
„— Kde Beatrice, prosím?“ — děl jsem, boje
zas cítě žalu. — „Tam u stromu paty
viz, v svěžím listí sedí, kol ní roje
Jsou družek jejích, a ten zástup svatý
dál za Nohem se béře k nebi v směru,
zpěv jeho hlubší, sladší notou vzňatý. —“
Co ještě dále řekla, nevím věru,
neb pouze k té jsem vzpínal oči snivé,
jíž ostatní vše splývalo mi v šeru.
Na pravé zemi dlela v kráse tklivé
jsouc tomu vozu svatou tady stráží,
jejž ku stromu zde Noh přivázal dříve.
Kol sedělo nymf sedm, zrak můj blaží,
jich rukou lampy, na jichž stálé plání
nižádný světa vítr nenaráží.
Zde, cizinče, víc nebude ti stání,
ty občanem se staneš toho Říma,
kde Kristus Říman má své panování.
Ku blahu světa, jejž zlo ve jho třímá,
teď na vůz hleď a napiš všecko v písni,
co viděl tady očima jsi svýma.
Tak Beatrice. Já, kterého tísní
cit pokory, jí u nohou se díval,
mí smyslové, kam chtěla, byli přísní.
Hle, rychlým spádem nikdy tak nesplýval
v důl s mraků oheň, když z onoho kraje,
jenž nejzazší k nám, padá deště příval,
Jak ptáka Zeva vidím, přilétaje
již přes strom letí a rve kůru z něho,
ne nový list a květ jen strhávaje,
Leč do vozu se pouští posvátného,
jej raní, že se zatřás, jak loď padá,
hned sem hned tam po vání větru zlého.
Pak zřel jsem v lůno vozu, kterak vkrádá
se slídná liška, která ve svém žití
nezvěděla, co dobré pastvy vnada.
Leč zlo jí vytýkajíc postrach nítí
v ní moje paní, že jak dovolily
bez masa kosti, hned se v útěk řítí.
Pak orla zřel jsem, jak sek vozu chýlí,
a sletěl naň, sed’ v lůno jeho, peří
pak odlétaje střás’ tam se vší síly.
Jak z ňader, v nichž trud s bolestí se měří,
tak s nebe zazněl hlas: Má lodi malá,
jak obtížená jsi a jakou sběří!
Pod koly potom zem se pukat zdála,
drak vyšel z hloubi, ocas hodil na zem
a protkl vůz, až duše má se bála.
Jak vosa žihadlo své vtáhne rázem,
on stočil ohon, v útok dal se divý
kus půdy odnášeje; za tím plazem
Jak čerstvou zem luk čaloun kryje živý,
tak peří kolem hned se rozházelo,
jež úmysl snad poskyt’ dobrotivý,
Na voj a kola v takém letu spělo
kol peří v čase kratším, nežli dvojí
se retů pouto k vzdechu otevřelo.
Tak proměněn vůz svatý zde teď stojí,
a z dílů jeho náhle trčí hlavy
z všech koutů čtyři, tři pak ještě k voji.
Jak volské rohy z těchto čněly dravy,
a první roh jen prostřed čela měly,
ba nebyl viděn taký netvor žravý.
A pevně na skále jak hrad ční ztmělý,
tak na něm nevěstku jsem viděl, stále
kol nestydaté oči její spěly.
By nikdo nevzal mu ji nenadále,
zrak obra po pravici státi zočí,
s nímž líbala se často; že pak v mále
Své chlipné zraky také na mne točí,
ten divý milenec ji tak sbil celou,
že všady rány zřely na ní oči.
Pak duši maje vztekem rozkypělou,
odvázal potvoru a v honu hbitém
ji ihned hnal pod lesa klenbu ztmělou,
A před oběma stal se mi tak štítem.
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
