|
Obsah: "Božská komedie"
Jak první paprsky když slunce hází,
tam jeho Tvůrce kde prolil krev svoji,
když nad Iberem velká Váha vzchází,
Co nad Gangem již polední žár stojí:
tak slunce bylo, den se k pádu klonil;
v tom Anděl zjevil se nám v světla roji.
Na břehu stál před plamenem, jejž clonil,
a „Blaženi, kdo čisté srdce mají“
nad lidský živější zpěv z úst svých ronil.
Pak: „Duše svaté, dokud neobtkají
vás plameny, vám průchod volný není,“
děl, když jsme blíž mu stáli na pokraji.
„Nuž nebuďte dál k zpěvu zatvrzeni
a vstupte v žár!“ — Mne při tom strachy jaly,
jak ty, kteří jsou v jámě pohrouženi.
Mé ruce skřížené se k předu vzpjaly,
v žár patřil jsem, na lidská myslil těla
těch, které vídal jsem, jak v ohni pláli.
Má obrátila se stráž ke mně bdělá:
„Můj synu, muka jen, ne smrt jsou tady.
To v těchu ústa Virgilova děla.
Ó vzpomeň, vzpomeň. Geryona zády
jsem zdravého tě přenes’, blíže Boha
když nyní jsem, ty obáváš se zrady?
Ó věř, kdybysi tisícletí mnohá
ve klínu žárů těchto musil dlíti,
ni vlas ti spálit není jejich vloha.
A mníš-li, že tě lapám v klamu síti,
jdi ku ohni a získej důkaz sobě,
lem šatu tvého ať si ruka chytí.
Strach odlož, který bere sílu tobě,
sem obrať se a projdi jistý, smělý! —“
Já proti svědomí stál přec jak v mdlobě.
Když zřel, že váhaje jsem zatvrzelý,
děl trochu pohněván: — „Hleď, milý synu,
od Beatrice ta zeď jen tě dělí! —“
Při jméně Thisby Pyramus jak v zhynu
zrak otevřel a na ni jej obrátil,
co moruš vzplála barvou od rubínu:
Hned tvrdošijnost svou jsem rázem ztratil,
ku vůdci otočil se, jméno slyše,
zvuk jehož srdce mé vždy divně zchvátil.
On zatřás’ hlavou a se usmál tiše:
„— Jak, zůstat ještě tady je tvou vůlí? —“
Jak děcku děl, jež láká jabko s výše.
A vstoupil v žáry, jež se rozklenuly,
řka, kroky Statia, jenž cestou dlouhou
nás oddělil, by za mými se snuly.
Ve žhavé sklo se vrhnout vřel jsem touhou,
bych ochladil se žhoucí ve peřeji,
žár taký sálal tou zdí ohně pouhou.
Můj sladký otec nové ku naději
mne pobádal o Beatrici řečí
řka: „Zdá se mi, že vidím oči její!“ —
Hlas vedl nás a za ním celou péčí
když krok jsme obrátili ku stoupání,
již k novému nám vrch tu kynul větší.
„Ó pojďte, otcem mojím požehnáni!“
ze záře jasné čarovně to znělo,
že přemožen, jsem patřit nemoh’ na ni.
— „Již slunce v sklonku, večer,“ dál to dělo,
„ó urychlete krok svůj bez prodlení,
na zápádě dokud se nesetmělo!“ —
Výš přímo cesta vedla přes kamení
tím směrem, že jsem skrýval svojím tělem
svit slunce, které haslo v unavení.
Pár schodů mohli jsme ve chvatu smělém
jen urazit, neb z honu černých stínů
jsme soudili, že slunce v sklonu ztmělém.
A dříve nežli v nebes valném klínu
tón jedné barvy celý obzor polil,
než strhla noc svět v svoji prohlubinu,
Za lože každý jeden schod si zvolil,
neb hory povaha nám sílu vzala,
ač každý rád by další cestu volil.
A jako kozy, dokud slunce sálá,
(než nažraly se do sytosti píce
si divě křepčí, kde je sráz i skála,)
Se mlčky schoulí v stín dál žvýkajíce,
co pastýř stojí opřen o své holi,
je hlídá, bdí; neb jako do měsíce
Se dívá ovčák, když nocuje v poli
a klidně leží blíže svého stáda,
by nerozhnala zvěř je v stráň a doly:
Tak ulehnula tady nás tří řada,
já koza byl a oni pastýřové,
a z obou stran kolem nás skalná lada.
Jen málo z venku zřel jsem, zástupové
hvězd ale v tomto sporém málu plály
než obyčejně větší, v záři nové.
Tak přemítaje a k nim patře v dáli
jsem usnul snem, jenž často zvěsti dává
o věcech mnohem dříve, než se staly.
V té chvíli, (snil jsem) na vrch záře žhavá
kdy padá s hvězdy Venuše, jež pláti
ve ohni lásky nikdy neustává,
Jsem krásnou mladou paní viděl státi
na louce byla, trhala si kvítí
a zpívajíc to děla: „Kdo chce znáti,
Jak jmenuji se, hleď to zachytiti;
jsem Lia a mé krásné ruce čilé
jsou nyní v práci věnec pro mne víti,
Bych krásná zřela ve zrcadlo milé.
Však sestra Rachel stále před svým sedí,
den celý nevstane ni jedné chvíle.
Tak ráda v svoje krásné oči hledí,
jak ráda já se krášlím, prací svojí
se těším, ona díváním.“ — Již bledí
Dva paprskové do kola se rojí,
jenž poutníkovi mnohem sladčej’ září,
čím otčině blíž k návratu se strojí,
Tmy plaší na vše strany a též maří
můj spánek, vstal jsem a zřel mistry drahé,
jak vzhůru byli s jasnou vesměs tváří.
— „To sladké ovoce tak těchou vlahé,
jež člověk na tolika snětích hledá,
dnes hladu tvému skojení dá blahé.“ —
Tak Virgilova řeč se ke mně zvedá.
Většího věru nedostal jsem daru,
a nikdo víc mi také těchy nedá.
A také touhy podlehl jsem žáru
ku výši spět, že za každičkým krokem
jsem cítil, že mám křídla cesty k zdaru.
Když celé schody prolétli jsme skokem
a na nejvyšším stupni když jsme byli,
tu Virgil pozorným mne změřil okem
A děl: — „Žár věčný s časným, synu milý,
jsi viděl již a dostoup’ v ony kraje,
kam hlouběj’ vniknout zrak můj nemá síly.
Já uměním a vědou pomáhaje
jsem vedl tě, kéž vůle tě teď vodí,
kraj rodný kyne ti se usmívaje.
Viz, světlem slunce tvoje skráň se brodí,
viz keře, stromy, trávu, květy kolem,
jež sama ze sebe zem tato rodí.
Než přijdou oči veselé, jež bolem
dřív lkajíce mne na pomoc ti slaly,
zde odpočívej nebo tím choď dolem,
Na slovo nečekej ni pokyn malý,
tvůj soud je volný, zdravý v každé době,
ty chybíš, čin tvůj když se jeho vzdálí.
Tož korunu i mitru dávám tobě!“ —
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
