|
Obsah: "Božská komedie"
Druh za druhem když touto šli jsme strání
po kraji, kde mi vůdce častěj’ říkal:
— „Jdi za mnou, z mého kořisť varování! —“
Na pravé straně slunce svit mi vnikal
a září západního nebe celý
kraj v bělost měnil, z něho modro svlíkal.
Žár žhavější byl, kam stín můj pad’ ztmělý,
což podivením duše naplnilo,
jež jdouce, jak jsem viděl, na to zřely.
Jich divení se v hovor rozvlnilo,
a druhu druh začínal šepotati:
„Nezdá se, by to stinné tělo bylo.“ —
Pak blíže, jak to mohli udělati,
šli ke mně jedni, stále pozorlivi,
by nevkročili, kde přestal žár pláti.
— „Ty, který ne snad z lenosti jdeš snivý,
leč z úcty za druhými dále vzadu,
mluv, žízeň pálí mne a plamen divý.
Ne pouze sám jsem zvědav na tvou radu,
my všichni po ní pachtíme se více
než Ind a Mouřenín po vody chladu.
Rci, proč jsi stěnou, na niž padajíce
paprsky slunce lámou se, jak v sítě
bys nepad’ smrti, nezřel’s v její líce? —“
Tak jeden mluvil a já chtěl mu hbitě
vše zjevit; novinka však jiná věru
mé všecky smysly jala okamžitě.
Tlum stínů zřel jsem, v opačném jenž směru
než tito šel, jim naproti šel žárem,
ký div, že k nim se s podivem svým beru!
A v chvatu jak se potkali pár s párem,
tu líbali se, krátké políbení,
a dále zmizeli ve chvatu starém.
Tak v mraveništi hnědém u hemžení
druh k druhu strčí hubu a v tom ptá se,
kam jde a jak se má. Po pozdravení
Tom vlídném každá tlupa v krátkém čase
při prvním kroku začla volat silně
až do umdlení znova, zas a zase.
Ti: „Sodoma, Gomorrha,“ lkali pilně
a druzí: „Vlezla Pasife do krávy,
by s býkem mohla souložiti vilně.“
A jeřábů jak různé letí davy
ty k poušti, k Rifejským ty horám pílí,
těm zima překáží, těm úpal žhavý:
Tak davy tento úděl tady sdílí,
ty jdou, ty mizí stálém ve volání,
jež sluší jim, v té první písni kvílí.
Ty, které měly dříve ke mně přání,
teď přišly zas a pozorností vzňaté
na řeč mou oči měly bez ustání.
Já touhu jejich zřel již po dvakráte
a začal: „Duše, které poklid svatý
ať kdykoliv již pojištěný máte,
Ne zralých, ni nezralých údů ztráty
jsem dočkal se, neb s vlastními tu stojím,
mám krev a údy mé jsou svaly spjaty,
Že výše jdu, k vašemu krok svůj pojím,
bych nebyl v tmách, je zásluha tam ženy,
tou vaším světem kráčím s tělem svojím.
Leč touhy žár když má být zkonejšený
a nebes kruh být vaším, veletoky
jenž lásky proudí nejvýš rozpřažený:
Mně rcete, bych tím naplnil své sloky,
kdo vy jste a též kdo je tlupa ona,
jež za vašimi odchází tam boky?“ —
Nejinak horal ve úžasu tona
se diví, kol se plaše rozhlížeje,
když poprv cestu městem velkým koná:
Tak dělal každý na mne obličeje;
leč jakmile se pozbavili bázně,
jež v srdcích ctných dřív ztiší se a skreje,
Ten začal, jenž mne prosil: — „Z naší kázně,
ty blahý, který ku lepšímu žití
vzor bereš sobě na těch březích strázně,
Lid, který viděl’s dále od nás jíti,
se prohřešil tím, proč v průvodu slávy
křik’ královna! kdys Caesar slyšel zníti.
Křičíce Sodoma dál pílí davy
předhůzky dělajíce sobě samy
a studem žár svůj zvětšují zde žhavý.
Hřích hermafroditů byl mezi námi,
že lidském nežili jsme po zákonu
jak zvěř zkájíce vášně svojí plamy.
Nám k hanbě, když tu odcházíme v shonu,
zní jméno té, jež zvířetem se stala
v dřevěné krávě lásky při výkonu.
Znáš nyní, jaká vina sem nás hnala,
či chceš snad ještě naše jména znáti,
jich nepoznáš, je chvíle k tomu malá.
Co na mně, chci tvé prosbě průchod dáti,
jsem Guido Guinicelli a již nyní
se čistím, před smrtí se začav káti.
Jak při Lykurga smutku druhdy syni
se těšili, když matku zřeli znova,
tak duše má, až na ten plamen, činí,
Když slyšel jsem z úst jeho tato slova,
z úst svého otce, lepších všech, již pěli
zpěv lásky, jenž tak velké kouzlo chová:
A neslyše, bez slova zmámen celý
jsem chvíli šel a na něho se díval,
blíž nemoha, neb kol se žáry rděly.
Když nasycen můj pohled odpočíval,
tu k službě jeho nabíd’ jsem se cele
svou přísahou, jíž víru vždy jsem vlíval.
On pravil: — „Také stopy ve mně skvělé
ty necháváš vším, co s tvých retů kane,
že nezhltí to Lethy vlny ztmělé.
Však pravdou-li, co s retů tobě vane,
tož pověz, proč tak v pohledu a řeči
tvé srdce přízní velkou ke mně plane?“ —
Já odvětil: — „Tvé sladké písně, věci
a nový pokud bude způsob psaní,
nám všem se něhou vždy a kouzlem vděčí. —“
— „Ó bratře,“ děl (a jeho prst se sklání
k jednomu druhu, jenž před námi spěje):
„Byl věčí v rodné mluvy ovládání,
On písněmi i romány se skvěje
nad ostatními a nech hlupce býti,
jenž tomu z Lemosi snad více přeje.
Nad pravdu výše pověst oceniti
jich bývá zvyk a úsudek svůj staví
bez pojmu o kráse a jejím bytí.
Tak Guittone byl dávno mužem slávy,
jej každý chválil od jiných to slyše,
až nyní o něm soud zvítězil pravý.
Když ale přijíti smíš v nebes výše,
v ten konvent, jehož Kristus svrchovaný
je opatem, tu pomodli se tiše
Ty za mne „otčenáš“ u nebes brány,
ó modli se, jak toho třeba tady,
kde více není duch náš hříchem štvaný —!“
Pak, druhému by popřál místa z řady
mu nejbližší, hned zmizel ve plamenu,
jak ryba na dno rychlými vln spády.
Já trochu blíže k tomuto se ženu
a pravím, kterak pěkné přivítání
si přání, znát ho, chystá jeho jmenu.
On ochotně v to dal se rozmlouvání:
„Tan m’ abelis vostre cortes deman
qu’ ieu non puesc ni-m vueil a vos cobrire.
Ieu sui Arnaut, que plor e vai cantan,
car, sitot vei la passada folor,
ieu vei jausen lo jorn, qu’ esper, denan.
Ara vos prec per aquella valor
que us quida al som de l’ escalina,
sovegna vos a temps de ma dolor.“
By očistil se, skryl se v ohně plání.
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
