|
Obsah: "Božská komedie"
Co svěží listí zrak můj pronikavý
tak pronikal, jak dělati má v zvyku,
kdo s ptáků chytáním svůj život tráví,
Jenž víc než otec byl mi, pravil v mžiku:
— „Pojď synu, čas, jenž uložen jest k pouti,
nám dlužno strávit v lepších věcí cviku. —“
Já spěchal zrak i krok svůj pozvednouti
za mudrci, již spolu hovořili,
že jsem moh’ lehce za nimi se hnouti.
V tom slyším hlasy, zpívají a kvílí:
Mé rty, ó Pane! tak tklivými zvuky,
že ples i bolest srdce mé hned sdílí.
— „Ó sladký otče, jakých duchů pluky
to lkají?“ děl jsem. Pravil: — „To jsou stíny,
jdou rozvázat své uzly a své muky. —“
A jako cestou poutníci když jiný
neznámý potkají lid, naň jen plaší
se ohlédnou, však dál krok nutí líný:
Rychlejší poutí stíhal zde pouť naši
dav zbožných duší, v chvatu mih’ se kolem,
zřel mlčky na nás, v očích jejich straší
Tma z hlubých děr, a tvář rozryta bolem
tak bledá a tak zhublá, dle jich kosti
tvar měla kůže v obličeji holém.
Tak nezmořen byl hladu ukrutností
na kostru Erisichthon v oné době,
kdy nejvíc bál se jeho divokostí.
„Hle, město ztrativše,“ já pravil k sobě,
„tak Jerusalemští as vyhlíželi,
když Marje v děcko zobák zatla.“ — V mdlobě
Jak bez kamenů prsteny tak zely
jim důlky oční, a kdo v lidské tváři
čtou omo, zde by M až příliš zřeli.
Kdo uvěřit by moh’, že touhou daří
tak nesmírnou je vůně této vody
a vůně jablek? V duši mé se sváří
Mé myšlénky, nemohou dojít shody,
proč zhublé tak jsou s šupinatou kůží
ty ubožáků odsouzené rody?
Tu obrátí se jeden stín, se vzmuží,
z děr hlavy upře na mne zrak a křičí:
„— Ach, jaká milost ke mně se to druží!? —“
Já nepoznal bych jeho tahy, líčí
však jeho hlas, co v jeho obličeji
trest těžký jemu pustoší a ničí.
Tou jiskrou opět vzplály zřetelněji
mé vzpomínky na znetvořené tahy,
zřím oči Foresa jak na mně tkvějí.
— „Kéž hnusný svrab můj nezleká tě záhy,
jenž moji kůži suchým strupem bělí,
ni bez masa že kostroun jsem tu nahý,
By tvoje rety pravdy zvěst mi děly,
o tobě, duších, s nimiž krok tvůj kráčí,
kéž hovor tvůj to všecko se mnou sdělí!“ —
— „Tvou tvář, pro mrtvou truchlil jsem již v pláči,
(já odvětil), když zřím tak zohavenou,
to neméně mne k naříkání tlačí.
Mou k řeči nenuť duši udivenou,
mluv ty, kdo svlíká vás jak stromy zima,
jak mluvit, když mám mysl přeplněnou? —“
I pravil: „Poslyš, radou věčnou dřímá
za námi v stromu, v zřídlu síla divá,
jež tráví mne a divuplně jímá.
A celý zástup, jenž tu v pláči zpívá,
ten v hladu, v žízni hledá posvěcení,
neb hltavost dřív týrala jej chtivá.
Jde z jablek, z vody, jež se tamo pění
a listy kropí, vůně lahodící,
ta v jídla chuť a pití vše nám mění;
Ten trest se obnovuje, těkající
jak noha znova obvodem tím chodí,
já pravím trest a měl bych rozkoš říci.
Neb ku stromu nás vůle stejná vodí,
jíž Kristus s plesem zvolal k otci Eli,
když krví svou nám stal se spásy lodí.“
— „Ó Forese!“ mé rty se řečí chvěly,
„cos vyměnil si svět za lepší žití,
rok pátý ještě neuplynul celý;
Když zhasla v tobě síla hříšně žíti,
než lítosti čas dostavil se sladký,
jenž s Bohem zase nás můž’ zasnoubiti,
Jak přišel jsi až sem za čas tak krátký?
Já doufal najít tebe trochu níže,
kde časem stejným splácí se čas zpátky —“
On: „Nella hořkým pláčem snula blíže
k sladkému pelyňku muk rety moje
a zbavila mne touhy trapné tíže.
Ze srázu, kde se čeká bez úkoje,
mne modlitbou povznesla i svým lkáním
i druhých kruhů sprostila mne boje.
Tak vdova má, již všeho srdce pláním
jsem miloval, je stále Bohu dražší,
čím samotnější v dobru spěje za ním.
Barbagia, jež se v Sardinii vznáší,
u žen svých, věř mi, cudnost více pěstí,
než Barbagia, jež v krajině jest naší.
Ó sladký bratře, jakých ještě zvěstí
mám tobě dát? zřím v duchu, zlý trest hříchu
že brzká doba na vás chystá snésti:
Kdy Florenťankám bezstoudným a v pychu
ve chrámích zakáže se ukazovat
své prsy s bradavkami bez ostychu.
Na barbary a Turky pamatovat
hleď, zdali kázeň učiti je musí,
že mají ňadra cudně zahalovat?
Však nestoudné byť věděly, co zkusí,
co nebes běh jim chystá, jistě k řvaní
by otvíraly teď již ústa; kusý
Sen není-li můj, pravé-li mé zdání,
dřív začnou lkát než zvousatí těch líce,
jež chůvy s „hajej“ konejší teď v spaní.
Teď ale, bratře, netaj se mi více,
ty zříš, ne pouze já, leč všecky tyto
zří k tobě, na tvůj stín zrak zvedajíce.“ —
Já k němu: „Vzpomeneš-li, co teď skryto,
jak s tebou já a se mnou ty jsme žili,
víc při vzpomínce bude ti to líto.
Od toho žití teprv vůdce milý
mne odvrátil, dnů málo tomu, v svitu
kdy plném zaplál toho bratr bílý.
(Já slunce ukázal.) On ve soucitu
mne vedl nocí, pravých mrtvol říší,
a já šel v tomto těle v pekla bytu.
Pak jeho přímluvou jsem kroužil k výši,
jež na vás ochotně zde narovnává,
co zkřivil svět, a vaše touhy tiší.
Tak dlouho bude prý má ruka pravá,
až, kde je Beatrice, v ráje luhy;
tam průvodu se mého navždy vzdává.
Ten (prstem ukázal jsem) Virgil; druhý,
jenž kráčí se mnou a jak stín se bělá,
tím zachvěla se veškerými kruhy
Říš vaše, když jej propustiti měla.“ —
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
