|
Obsah: "Božská komedie"
Tak žízeň vrozená mne uchvátila,
jež neskojí se leda onou vodou,
již Samaritánka si vyprosila,
Leč k spěchu pobádaný u těch schodou,
pln soucitu za vůdcem šel jsem plaše,
ač trest s jich vinou plnou byl zde shodou.
Tu zrovna, jak jest psáno u Lukáše,
když Kristus dvoum se zjevil cestujícím
po z mrtvých vstání, tak hle, kroky naše
Stín jakýs stíhal, který ku ležícím
zde obracel se, nebyl zřen však námi,
než promluvil, až když pak volajícím
Děl hlasem: „Bratři, pokoj Boha s vámi!“ —
Hned obrátili jsme se; v odvet jemu
hned Virgil odpověděl pozdrav známý.
A začal řeč: „Ku blaženému sněmu
ať provodí tě pravdivý soud Boha,
jenž k vyhnanství mne určil pověčnému.
Jak, odvětil, (co rychle naše noha
vpřed spěla,) jste-li stíny zavržené,
čí po těch schodech sem vás vedla vloha?“ —
A učitel můj: „— Viz, jak označené
zde toho čelo, anděl na něm píše,
on přijíti má mezi oblažené.
Leč ta, jež v noci, ve dne přede tiše,
mu života nit ještě nevypředla,
již strojí Kloto, člověku, jak dýše.
Tu jeho duši neschopné, by zvedla
— ač tvá jak má je sestra — křídla k vzletu,
jíž nemožno jak nám, by vše tu zhledla,
Já z šíře sluje pekla vrácen světu,
mám vůdcem být, a tím též budu dále,
jak škola moje stačí; za odvetu
Rci, proč se hora chvěla nenadále,
proč až ku vlhké její patě vběhly
ty zpěvy, volání to neustálé? —“
Tou otázkou mé touze v ucho jehly
on přímo vpadnul, naděj kmitla spoře,
jí moje žáry menší silou šlehly.
On započal: „Zde celém na obzoře
nic bez pořádku nemůže se díti
a proti zvykům, jež jsou na té hoře;
Nic nemůž‘ se v těch místech proměniti.
Jen co jest s nebe, co tam spěje zpátky,
nic jiného zde nemůž’ působiti.
Ni sníh, ni kroupy, ani deště zmatky,
ni mráz, ni rosa víc zde nepadají,
kde těch tří schodů zřel jsi stupeň krátký.
Ni husté, ani řídké nezvedají
se mraky, dítě deště, duha není
tu těkavá, ni blesk není v tom kraji.
Kde Petra náměstek má na kameni
své nohy, suchý kouř se nepovznese
nad stupně tři, o nichž mé znělo pění.
Tam dole víc neb míň se země třese;
leč tím, že vítr, nevím jak, skryt v zemi;
zde půda tato nikdy nepohne se.
Jen čistou-li se cítí duše, lemy
skal chvějí se, když k nebi výše spěje,
jsouc provázena s plesem hlasy těmi.
Je chtění důkaz, že se čistá skvěje,
to duši svobodně tak zcela schvátí,
že bez pout společnost si změnit přeje.
Prv chce též duše, povzlet jí však hatí
chuť k muce, jež jest Bohem stanovena,
jak k hříchu dřív, za nějž se musí káti.
Má duše víc v té muce ujařmena
než pět set roků, teprv nyní vůlí
po lepším bytu byla uchvácena.
Tož cítil jsi, jak skály se tu hnuly,
a chvalozpěvy k Pánu zbožných duchů,
by výš je brzy zved’, se rozlehnuly.“ —
Tak děl; čím víc rty plály v žízni, v suchu,
tím líp nám chutná velký doušek píti;
říc’ nelze mi, jak vyplnil mou tuchu.
A moudrý vůdce: „Zřím teď, v jaké síti
se chvíte, jak lze z ní se vytáhnouti,
proč chvění to, proč duch váš radost cítí.
Leč v taj, kdo ty jsi, přej mi nahlédnouti
a proč zde ležel’s dlouho věky celé,
z tvých slov kéž možno mi to uhodnouti!“ —
— „V ten čas, kdy dobrý Titus pomstil směle
s pomocí Boha ony těžké rány,
z nichž krev, již zradil Jidáš, tekla vřele,
Já žil,“ stín odpověděl otázaný,
„tím jménem sahajícím v šero času,
ne vírou otevřel jsem slávy brány.
Tak velká byla sladkost mého hlasu,
že z Tolosy Řím přivábil mne k sobě,
dle zásluh myrtou ctil mých písní krásu.
Mne Statiem zvou onde v každé době,
já Théby pěl i Achilla, leč zmarem
jsem s druhou tíží klesl v smrti mdlobě.
Můj duch v žár zanícen byl božským žárem
těch jisker svatých, jež mne zahřívaly,
zkad pěvců sta již vzplálo věčným jarem.
Já myslím Aeneidu, z které ssály
mé verše sílu, tuto kojnou moji,
bez které nevážil bych kvintlík malý.
A moci za Virgila žíti, svoji
zde muku prodloužil bych o rok celý,
nad rozsudek jenž vyhnanství mé strojí.“ —
V tom oči Virgilovy na mně tkvěly,
a mlčky mým rtům: Mlčet! poručily,
leč všecko nemůž’ vůle pokyn smělý;
Neb smích i pláč vždy za dojmy hned pílí,
z nichž povstaly, buď rychlej’ aneb méně,
kdo upřímný, spíš za nimi se chýlí.
Jak ten, kdo mrká, já se utajeně
naň usmál, umlk’ stín, a v oko, duše
kde nejvíc trůní, zřel mi neprodleně.
Děl: „Pracný postihni cíl, za nímž v tuše
krok obracíš, však rci mi, přes tvé líce
proč přeletěl blesk smíchu řeč mou ruše? —“
Jat z dvou stran pad’ jsem pochyb do směsice,
ten kázal mlčet, a ten k řeči zase
mne zapřísahal. Vzdych’ jsem. — „Mluvit více
Se neboj,“ mistr v tomž mi radí čase,
„jen mluv a zjev mu všecko bez váhání,
vše, po čem horlivě on vyptává se. —“
— „Ó dávný duchu! k němuž se již sklání
má řeč, ty divíš se, však věř, div větší
tě schvátí, než mé zdělo usmívání:
Jenž výš mne vede, pochyby mé léčí,
jest Virgil, z něhož proudí tvoje síla,
pět o lidech i bozích sladkou řečí.
Však mníš-li, jiná příčina že byla,
když usmál jsem se, zbav se bludu zlého,
jen slova tvoje, věř, to zavinila.“ —
Již sklonil se a nohy mistra mého
chtěl obejmout: — „Nech, bratře, v stínů roji
stín sám, stín vidíš! —“ Z pokoření svého
On zvedaje se: — „Míru lásky mojí
zříš takto aspoň, jíž plám v ohni vřelém,
že nicotu tvou zapomněv i svoji
Se stíny zacházím jak s pevným tělem. —“
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
