|
Obsah: "Božská komedie"
Zle proti lepší vůli válčí vůle;
tož k vůli němu, ale proti sobě,
jsem z vody vytáh’ houbu sytou z půle.
Já hnul se, vůdce za mnou nohy obě
klad’ v dráhu volnou podél skal, jak valy
se kráčí podél cimbuří. Ten v mdlobě
Lid, jemuž po kapkách jdou z očí žaly
pro zlo, jež nyní schvátilo svět celý,
se z oné příliš blížil kraji skály.
Ty stará vlčice! kéž kletby smělý
tě stihne hlas, nad všecku zvěř ty chtivá,
bezdný tvůj hlad jest, nestišený, vřelý!
Ó nebe, jehož kruhům mysl snivá
vždy změnu světských věcí připisuje,
kdy přijde ten, před nímž ta prchne lživá?
Náš sporý krok se zvolna pohybuje,
já na stíny zřím tomto na obvodu,
jich pláč a kvil v mé ucho zaletuje.
Tu: „Sladká Marie!“ na skalném schodu
před námi žalný hlas vzdych’ usedavě,
jak ženy kvílívají při porodu.
„A chudá byla’s,“ hlas dál mluvil lkavě,
„jak vidět na chlívě, kde břímě svaté
jsi složila, dřív zvyklé rajské slávě.“
— „Ctný Fabricie!“ zase v to se mate,
„ctnost s chudobou ti vítanější byla,
než s hříchem jmění velké, přebohaté!“ —
Mně slova tato tak se zalíbila,
že tiše dál jsem šel, bych o tom duchu
víc dozvěděl se, z jehož úst se lila.
O štědrosti zvěst zněla dále sluchu,
již Mikuláš ved’ dívky v cestu ctnosti,
když bída jejich došla k jeho uchu.
Ó duše, která s takou výmluvností
zde hlásáš dobro, kdo jsi, a proč chválu
ctnou obnovuješ s takou horlivostí?
Tvé vyznání, věř, nebude tik žalu,
až vrátím se, bych krátkou cestu žití
tam dokonal, jež chvátá k cíli v cvalu.“ —
— „Ne pro pomoc chci tobě povědíti,
již čekám, ale před smrtí že tvojí
tak velká milost boží v tobě svítí!
Jsem zlého stromu kořen, v stínu stojí
vše křesťanství mnou a jen zřídka bráti
se zdravé ovoce můž’ s větve mojí.
Byť mohly Douai, Gent, Lille, Brügge vstáti,
ty strestaly by ten strom zažehnaný!
Jenž soudíš vše, ó rač to udělati!
Na zemi Hugo Capet nazývaný,
Ludvíků otec, Filipů, jímž zase
v moc vlády otěže do rukou dány.
Řezníka Pařížského syn, v tom čase,
kdy vymřel králů rod — slyš tyto zvěsti —
z nichž poslední vzal šedivý šat na se,
Já vlády otěž tak jsem cítil v pěsti
a výboji jsem nabyl tolik slávy,
a mnoho přátel bylo k mému štěstí,
Že brzy dotkla syna mého hlavy
se ovdovělá koruna, s ním králů
pak oněch posvěcených začly davy.
Než velké věno z kraje Provencalů
stud všecken mojí čisté krvi vzalo,
zla prosta, sporou zasloužila chválu.
Však lží a násilím pak započalo
se loupit; Normandii za pokání
a Ponthieu a Gascogne k tomu bralo.
I přišel Karel do Vlach za pokání
tu zabil Konradina, Aquinského
pak poslal do nebe — též za pokání.
Čas krátký, vidím, Karla Francouzského
jiného přivede, abyste zřeli
a poznali jej lépe i lid jeho.
Bez zbraně přijde divoký a smělý,
jen Jidáše hrot v pěsti, jímž tak vládne,
že Florencii protkne jím břich celý.
Jen hřích a hanba, ale země žádné,
to jeho věno, čím je méně cení,
tím těžší pro něho a více pádné.
Jat z lodě stoupá třetí, vidím v snění,
svou dceru prodává, ó smlouva podlá!
jak lupiči když otrokyně mění.
Ó lakoto! co mohla víc tvá modla
nám učinit? což tak jsi můj rod jala,
že sotva o sebe se starat hodlá?
By vina minulá i příští zdála
se menší, lilji v Alagnu zřím táhnout,
by Krista v jeho Náměstku tam jala.
Zřím podruhé jej v šklebu žízní práhnout,
zřím žluč a ocet, zřím, jak lotři živí
se strojí zas na život jeho sáhnout.
Nového Piláta zřím, krvechtivý
jenž nenasycen svojí vjíždí lodí
bez dekretu v chrám jako lupič divý.
Ó Pane můj! Kdy chvíle ta se zrodí,
kdy pomsty dočekám se, která skryta
v tvém taji, tvému hněvu zalahodí?
O ducha nevěstě řeč, která kmitá
mým lkáním, jímž jsi obrátil se ke mně
o vysvětlení mnohé, věř, že skýtá
To jméno, naše modlitba, vždy jemně
nám útěchu, den dokud trvá; v notu
pak přejdou jinou, noc když vstane temně.
Nám Pygmalion, který pro lakotu
se lupičem stal, zrádcem a v tom hříchu
pro zlato přátel svých sáh’ po životu;
Nám v mysli tane Midas v nočním tichu,
my přemítáme jeho chtivé přání,
jak v strast jej vrhlo a všem věkům k smíchu.
Ku Achanu jde naše vzpomínání,
jenž ukrad’ kořisť, začež trestá v bolu
jej Josue i tady v hněvu vzplání.
Safiru s chotěm káráme pak spolu,
a chválíme rány Heliodora,
co v hanbě krouží stále po vrcholu
Polymnestor, jenž zabil Polydora
a naposledy křičí se zde: Crasse,
jak chutná tobě zlatá krmě sporá?
Tak v hlučném a zas v tichém díme hlase,
dle citu svého, jímž hlas náš se mění,
teď prudším krokem, volnějším teď zase.
Tož dobro, mluveno zde v světlo denní,
z mých pouze nešlo úst, jak se ti zdálo,
zde jiných neslyšel jsi hovoření.“
Již naše putování dál se bralo,
co nejvíc ujít volné cesty v snaze,
jak síle naší ujíti se dalo;
Tu cítil jsem, jak prudkém ve náraze
se chvěla hora, mráz na mne se řítil,
jak šel bych na popravu; věru, snáze
Kdys Delos těžké otřesení cítil,
než hnízdo Latona v něm sobě zděla,
když porod očí nebeských ji chytil.
Pak voláním z všech stran se hora chvěla,
že mistr přistoup’ řka mi s klidnou lící:
— „Nač strach, vždyť vede tě má ruka bdělá!“ —
Gloria in excelsis Deo všicci
tu zpívali, jak mohlo ucho moje
od bližších zlovit křik ten jásající.
My v pochybnosti naslouchali v stoje
jak pastýři, již první uslyšeli
ten zpěv, než přestal chvět se; nohy svoje
Ku pouti svaté dál jsme obraceli,
a na stíny, jež začly pláč svůj starý,
po zemi kolem jsme se rozhlíželi.
Ó ve mně po vědění silné žáry
mou nevědomostí tak nezaplály,
duch vzpomínáním je-li posud jarý,
Jak tenkrát v mojí mysli plápolaly;
já váhal ptáti se pro samé spěchy
a světlem nemoh’ být mně rozum malý.
I šel jsem plachý, snivý, bez útěchy.
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
