|
Obsah: "Božská komedie"
Ó vzpomeň, čtenáři, zda v mlhy roji
kdys octnul jsi se v horách, mhou kdys zíral
ne jinak než jak krtek kůží svojí.
A vlhké mlhy závoj když se sbíral
a zvolna tál a za ním slabou září
se slunce kruh v záhyby jeho vtíral:
Jen slabý obraz tobě mít se zdaří,
jak já jsem viděl tady slunce v dáli,
jež zapadalo právě před mou tváří.
Dle kroků mistrových se moje braly,
já z mraku hroužil do paprsků čelo,
jež v nižších hory krajích umíraly.
Ty obraznosti! kam až zaletělo
tvé křídlo často s vlastní duší naší,
že neslyšíme, byť sta trub kol hřmělo,
Když smyslové ne, rci, kdo tebe plaší?
ty světlem hýbáš se, jež v ráji tvoří
se samo neb se vyšší vůlí snáší.
V mé vidění se nejdřív rysy noří
té bezbožné, jež v ptáka proměněna,
jenž nejraději zpívá; v tomto moři
Má duše byla v sebe uzavřena,
že žádná forma zevnějšího světa
víc nemohla jí býti obsažena.
V mou obraznost v tom jako prška slétá
na kříži člověk pyšný, pohrdavý,
tak umřel též, kol něho lidí četa:
Tož s Estherou Assverus plný slávy
a s nimi Mardocheus, který v činu
i v řeči vždy byl sluha boží pravý.
A obraz ten tak rozplýval se v stínu,
jak zjevil se, jak bublina splask’ zase,
když voda zmizí, v jejímž byla klínu.
V mém vidění pak dívka zjevila se.
„Proč, královno, jsi v hněvu smrt si dala?“
A bolestný pláč kvílel v jejím hlase.
„Bych byla já, tys na smrt pospíchala,
teď Lavinii ztratila’s, já zbyla,
bych nad tvým dřív, než cizím pádem lkala.“ —
Jak zavřené když oči oslnila
zář nová, spánek vyplašen se láme
a škube, nežli zmizí jeho síla:
Tak zjeveni mé zmizelo v tmě samé
před světlem, jež mi šlehlo právě v líce,
tak silné, jaké sotva v žití známe.
Kde jsem, mé oči zřely, pátrajíce,
v tom zazněl hlas k nám: „Tady vstupuje se!“
Po jiném já už neptal jsem se více.
A mocná touha rázem ve mně hne se,
bych toho zřel, jenž mluvil, a tak žárná,
že vyplnění jen jí úkoj nese.
Leč slunce zář jak bije v zrak nám parná,
že jeho obraz tím nám zahaluje,
tak zhasla síla má, zde byla marná.
„Duch nebeský to jest, jenž ukazuje
bez každé prosby cestu naší mdlobě
a v světlo vlastní své se utajuje,
Nám pomáhá, jak každý z nás sám sobě;
kdo nouzi zří a čeká na prošení,
na odmítnutí již se chystá v zlobě.
Nuž za ním obraťme krok bez prodlení
a hleďme stoupat dřív, než tma se schýlí;
pak nešlo by to do dne navrácení.“ —
Tak vůdce děl a my jsme obrátili
své kroky k blízkým schodům bez váhání.
Leč sotva na prvním mé kroky byly,
Já cítil v obličeji náhle vání
slyšel tepot křídel, hlas: Beati,
pacifici, bez hněvu zlého vzplání.
A noci háv již ukryl černošatý
poslední svity slunce, že nad námi
již leckde prokmital hvězd promyk zlatý.
„Ó sílo má, proč mizíš, co tě mámí?“ —
já k sobě děl, ucítiv dál se brodě,
že slábne krok můj těmi končinami.
My na nejvyšším stáli jsme již schodě,
a na konci náš další krok se stavil,
jak na pobřeží když přistanou lodě.
Já chvíli sebe nasloucháním bavil,
zda neuslyším cos z nového kruhu;
pak obrácený ku mistru jsem pravil:
„Ó sladký otče, jaký trest v tom luhu,
kde stojíme, rci, vinníky teď hostí?
ač noha dlí, řeč dál zni k tvému druhu!“ —
— „Ku dobru láska, líná k povinnosti,
se tříbí zde, a zde se zdvihá veslo,
jímž vládlo se kdys špatně v lhostejnosti.
Leč pozornější v řeč mou by se neslo
tvé naslouchání, obrať ducha ke mně,
by dobré símě v tvoji duši kleslo.
Ni Tvůrce ani tvor, — on začal jemně, —
bez lásky nebyl, víš to, synu milý,
ať duševní, ať té, již rodí země.
Ta přirozená láska se nezmýlí,
ta druhá spíš, špatný-li předmět její,
když příliš mnoho má neb málo síly.
Po prvních dobrech pokud snahy spějí,
při druhém dobru, míru má-li pravou,
záliby hříchu se v nás nevzbouzejí.
Leč převrácenou nebo naléhavou,
neb liknavou-li ku dobru se stává,
tvor proti Tvůrci vzdornou jedná hlavou.
Tož chápeš teď, že láska nepřestává
být ve vás zdrojem ctnosti i všech činů,
jichž vykonání trest svůj vyhledává.
Leč od předmětu lásky svojí, synu,
odvrátit nemůž’ láska svoji vlohu,
tím’s jist, že nejdeš v záště vlastní stínu.
Však bytost sotva představit si mohu,
jež bez Tvůrce by, v sobě pouze dlela,
tím nemožna je též zášť proti Bohu!
Tak v dobrý soud-li moje mysl spěla,
vám bližního zlo milovat lze, trojí
pak hlína vaše tady cestu měla:
Když soused klesne, ten se těchou kojí,
že přijde k slávě a tak proto přeje
si jeho pád a proti bratru brojí.
O přízeň, čest, moc, slávu ten se chvěje,
když bližní jeho stoupá, že je ztratí,
i bojí se a zdaru jeho kleje,
A jiný mní, že musí pomstou vzpláti
za příkoří, jež musil vytrpěti,
a nezdar bližního si proto přáti.
Pro tuto Tvoji lásku jest se chvěti
zde dole duším, teď buď poučený
o té, jež zvráceně chce k dobru spěti.
Po dobru jesti každý roztoužený,
byť nejasně je chápal, mír v něm hledá,
je dostihnout je každý rozhorlený.
A vaše láska práci-li si nedá
je zřít a získat, potom po lítosti
trest slušný pro vás v kruhu tom se zvedá.
Jeť jiné dobro nejsouc k blaženosti
a nejsouc štěstím, není dobra ani
plod ani kořen, který dobro hostí:
A láska, po něm když se příliš shání,
v třech kruzích příštích nad námi se pyká,
leč v trojí dělena jak ve pokání,
To zamlčím, ať samo v zrak tvůj vniká.“ —
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
