|
Obsah: "Božská komedie"
Již octli jsme se na vrcholi schodů,
kde podruhé vrch řez má, na té pouti,
jež k očistě jest smrtelníků rodu.
Kol vršku římsu vidíš se tu pnouti,
jde do kola, jak u té první hory,
s tím rozdílem, že dříve zde se kroutí.
Ni stíny tady, ni obrazů sbory;
na břehu cesty jen se kámen bělil,
a jeho lesk byl sinalý a sporý.
„Zde čekat někoho, by s námi sdělil,
kde cesta je,“ — můj Básník rozumoval —
„tu zpozdění té rady já bych želil.“
A upřeně jak slunce pozoroval,
on středem učinil svou stranu pravou,
kol níž čásť těla levou obracoval.
„Ó sladké světlo, v jehož záři smavou
mám důvěru,“ děl, „cestou novou nyní
veď nás, jak slušno, cestou namahavou.
Ty hřeješ svět, tys to, jež světlo činí,
tvůj paprslek má vždy náš vůdce býti,
s tím v spor nejdou-li důvodové jiní.
As míli na zemi co musíš jíti,
my ušli jsme již a to v krátké chvíli,
tím vůle žárem, jenž nám v srdci svítí.
My cítili jsme, letem k nám jak pílí,
— však neviděli jsme jich — sbory duchů,
nás lásky k stolu zval jejich hlas milý.
Kol první letě v křídel lehkém ruchu,
Vinum non habent zřetelným děl hlasem,
dál spěl a znova hlas ten zněl nám v sluchu.
A nežli dozněl v dálce: Orest já jsem,
děl druhý hlas, kol mihl se a v dáli
zas unikal. Já zastavil se žasem.
„Co za hlasy to, Otče, děl jsem, lkaly?“ —
A co jsem ptal se, zazněl tu hlas třetí:
Ty milujte, již zlé vám udělali!
— „Ten kruh zde závist tiskne ve objetí,
— děl mistr můj — tož zde provazy biče
jen z rukou lásky na vinníky letí.
Znít jinak bude uzda na ty chtíče,
a uslyšíš ji, dřív než odpuštění,
jak myslím, před branou dostaneš klíče.
Leč do vzduchu zrak upři v pevném zření
a uzříš davy, jak před námi sedí
dle skály v řadě v smutném seskupení.
Víc nežli před tím místo odpovědi
zrak zostřil jsem a zřel jsem v pláštích stíny,
ti byli všickni jako kámen šedí.
A učiniv krok: Pros za naše viny!
ó Maria! — jsem slyšel — Michaeli!
a Petře! Všickni svatí! volal jiný.
I myslím, člověka svět nemá celý
jejž, kdyby to zřel, co já viděl tady,
by nezachvátil soucitu žal vřelý:
Neb když jsem dostih’ blíže jejich řady,
že posuňky jich moh’ jsem rozeznati,
z mých očí tekly slzí vodopády.
Šat z žíní kol jich údů zřel jsem vláti,
a boky sobě byli ku podpoře
a břeh všem podporou. Tak vídal státi
Jsem slepce, jejichž život jedno hoře,
na místech odpustků, navzájem hlavy
uklánět přes sebe a ve pokoře.
By zbudili spíš soucit, usedavý
jich stenal pláč, však pohled na jich bídu
byl její hlasatel víc naléhavý.
Jak nespomáhá slunce slepých vidu,
tak ani paprsk světla nebeského
nevniknul ke smutnému tomu lidu.
Neb víčka všech švy drátu železného
tak byla sešita, jak ostřížovi
se dělá, klid že není ctností jeho.
Mně zdálo se, že křivdě duch můj hoví,
když vidím je, kol jda, neviděn jimi,
tož k rádci chtěl jsem obrátit se slovy.
Však němými on pohnut zraky mými
děl, na otázku moji nečekaje:
— „Mluv tedy moudře slovy úsečnými!“ —
A podél strmé římsy této kraje,
zkad snadno spadnout lze, jeť bez zábradlí,
šel sladký Virgil můj se ubíraje;
Na druhé straně kolem nás se kradly
ty stíny zbožné, kterým oči dráty
déšť horkých slz na bledé tváře kladly.
— „Již jisti jste, že světla paprsk zlatý“
— já začal — „někdy v oči vaše šlehne,
po kterém jde jen vašich tuch vír svatý;
Kéž milost v pěnu svědomí vám lehne,
ji spláchne tak, že potom čistým tokem
vám do něho proud ducha mocně vběhne;
(Já děkovat vám budu každým krokem)
ó rcete, duše latinská zda s vámi,
(jí k dobru snad) jde se zašitým okem?“ —
— „Ó bratře! mešťankou jest mezi námi
zde každá v městě pravém; snad chceš říci,
zda putovala kdys Vlach krajinami?“ —
Tak pravil stín mi z daleka se tmící,
jenž dál než já byl, proto více k předu
jsem odvážil se nohou badající.
Jak na čekání jeden v stínů středu
tam byl, a ptáš se jak, tož řeknu tobě,
on bradu vzpínal jak zbavený hledu.
— „Ó duchu muky trpící v té době
bys vzlétnouti moh’, zda bys odpověděl,
rci, odkud jsi a zprávu dej o sobě.“ —
„Jsem ze Sieny s všemi, na něž’s hleděl,
zde slzami se čistím z hříchů kalu,
lkám k Bohu, by mně dal se; bys to zvěděl,
Ač Sapia mé jméno, k svému žalu
já moudrá nebyla, a cizí škodě
než svému zdaru spíš jsem přála chválu.
Bys pochopil, že řeč má s pravdou v shodě,
ó slyš, jak jsem se pošetilou stala:
let mojich oblouk skláněl se, když chodě
Po výpravách náš voj, ač hrstka malá,
blíž Colle v boj se srazil s nepřítelem;
já Boha, o to, co i On chtěl, ždála.
Když poražené na útěku smělém
já viděla, jak utíkají v shonu,
ples cítila jsem ve svém srdci celém,
Že drze obrátíc tvář k nebes trónu,
já děla Bohu: Nebojím se tebe!
jak vysmívá se kos, když zima v sklonu.
Leč v stáří s Bohem usmířiti sebe
jsem toužila, však za pokání moje
by trest můj bylo nezmenšilo nebe,
Byť neuzavřel ve modlitby svoje
mne Petr Pettinagno ze soucitu
a z lásky čisté moje rány hoje.
Leč kdo jsi ty, jenž zde po našem bytu
se vyptáváš a dýšeš, vykládaje,
jak soudím, v oka svého volném svitu?“ —
„— I mně zde sešijí kdys víček kraje,“
— já děl — „leč krátce, neb jsem hřešil málo
po jiných v závisti se ohlédaje.
Tím větší duši obávání jalo
před kruhu spodnějšího těžkou mukou,
jho ono cítím, jak mne v pouta jalo.“ —
Stín: „Kdo tě přived’ drahou smutnozvukou
až sem, když hodláš dolů přijít zase?“ —
Já: „Ten, jenž stojí tu a nehne rukou.
Já žiju, jestli tobě, duše, zdá se,
že moh’ bych ještě nohou smrtelníka
ti prospět, mluv a poruč v brzkém čase.“ —
— „Ta novina zde v moje ucho vniká,
to v znamení, jak ty jsi Bohu milý,
pros tedy někdy za mne Slitovníka.
A v Toskanu-li kdys tvůj krok se schýlí,
tu při tom lkám, co největší tvé přání,
u přátelů mne očisť dle vší síly.
Je najdeš mezi marnivci, z nichž shání
po Talamonu každý se a ztratí
víc, Diany než ztratil při kopání,
Však největší zlo admiraly schvátí.“ —
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
