|
Obsah: "Božská komedie"
„Ty Otče náš, jenž sídlíš v nebes říši,
ne jimi omezen, leč lásku větší
že chováš k prvním dílům v oné výši,
Tvé moci, jmenu Tvému chvalořečí
ať každý tvor, a, jak se právem sluší,
Tvé sladké vůni modlitbou se vděčí.
Mír tvojí říše v naši přijdiž duši,
jej bez Tebe nestihnem nikdy sami,
ať duch se jak chce po něm pne a kruší.
Jak andělé svou vůli nad hvězdami
Ti obětují pějíce hosanna,
kéž každý činí taktéž mezi námi!
Ať skane dnes nám denní naše manna,
bez které každý v této drsné poušti
jde zpět, čím víc je k chůzi mysl hnána.
A jako každý milerád odpouští
zlo, které trpěl, kéž Tvůj milostivý
zrak odpouštěje zásluhy se spouští!
Ctnost naši vratkou, Bože spravedlivý,
v plen nevydávej prastarému vrahu,
nás jeho zbav, jenž naší zkázy chtivý.
Tu poslední modlitby naši snahu,
ne nám kéž Tvoje milost splnit ráčí,
leč těm, za námi již v tu spějí dráhu.“ —
Tak okolo nás tlum těch stínů kráčí;
zdar nám i sobě ždaje; zvolna táhnul
pod tíží, jak v snu můra když nás tlačí.
Pod balvanem svým každý z nich se nahnul
jda polekán po první římsy kraji,
ze špíny světa očistit se prahnul.
Když tam v modlitbě stále pro nás lkají.
co mohou pro ně činit zde a říci
ti, dobré vůle kořeny již mají?
Jim dlužno pomáhat, by hanobící
zde skvrny smyli, čisti, bez váhání
by vzlétli v kruhy hvězdami se skvící.
— „Se spravedností jestli slitování
z vás brzy břímě snít má, že se bráti
svou perutí vám možno podle přání,
Kde stupně jsou, nám račte ukázati,
jež nejkratší jsou a kde víc jich kyne,
tam méně srázné z nich nás učte znáti.
Neb s tíží masa Adamova šine
sem tento krok svůj, tak že vůle živá
výš stoupati, mu umdlívá a hyne.“ —
Ta slova, která v odpověď nám splývá
na vůdce mého řeč, já slyšel zníti,
však nerozeznal, zkad zní zádumčivá.
Já slyšel: „Na pravo vám dlužno jíti,
po břehu s námi, tam vchod uvidíte,
kde živý člověk může vystoupiti.
Byť balvan nepřekážel ostražité
mé chůzi, krotě hrdost mojí šíje,
že skloněné mám tváře v stínu skryté,
Tu prohled toho bych, jenž dosud žije
však jméno tají, znám-li, ku lítosti
bych hnul jím, nad tím, balvan jak mne kryje.
Byl Latiník jsem, Toska velké ctnosti
syn Viléma Aldobrandeschi, jeho
zda jméno, nevím, paměť vaše hostí.
Mne stará krev a skutky rytířského
slavného rodu v pýše utvrdily,
že nepamětliv matky žití všeho
Jsem každým zlostně zhrdal v každé chvíli,
a umřel na to; Sienští to znají,
i v Campagnaticu ty zvěsti zbyly.
Jsem Humbert; pýcha, z níž se tady kaji,
ne pouze mne, leč všecky moje druhy
i se mnou strhla zhouby ku pokraji.
A proto nesu tento balvan tuhý,
dokud bych zadost Bohu neučinil,
tam zanedbav, zde pykám svoje dluhy.“ —
Tvář skloniv poslouchal jsem, jak se vinil,
a jeden z nich (ne, jenž hovořil právě),
zpod balvanu se pozved’, jenž ho stínil.
Mne uzřel, poznal, volal usedavě
zrak upíraje na mne v omdlévání;
já skrčen s nimi šel jsem namáhavě.
„Tys Oderisi! neklame mne zdání,
čest Agobbia a umění, které
v Paříži sluje illuminování.“ —
Děl: „Bratře! víc se smějí listy steré,
jež Franco Boloňský tam pomaloval,
z cti jeho jméno mé jen částku bere.
Věř, takto bych jej sotva vychvaloval
jsa na živu, neb veliký chtíč slávy
mé srdce celé příliš naplňoval.
Za pýchu tuto trest zde namáhavý
teď snáším, věř, nebyl bych ještě tady,
bych z hříchů k Bohu nezved’ se v čas pravý.
Ó marná slávo nadání! jak všady
ti krátce trvá zeleň na vrcholi,
když hrubý věk se nedomůže vlády!
Mnil Cimabue, malířské že školy
jest hlava, nyní Giotta slaví doba,
a pověst prvního jen zvuk je holý.
A Guldu Guidem vzata vzácná zdoba,
slout mistrem řeči a snad narození
již slavil ten, jenž vyštve z hnízda oba.
Víc nežli větru dech ruch světský není,
hned odtud a hned odjinud zas vane,
a mění jméno, jakmile směr mění.
Až tisíc let do bezdna času skane,
když zemřeš stár, než kdybys zemřel dítě,
jež „hamham“, „činči“ říká, nezůstane
Víc z tvojí slávy, a let proud se řítě
před věčností jest míň než brvy hnutí
před kruhem, jenž se točí nejmíň hbitě.
A přede mnou, jenž tak se k chůzi nutí,
ač slavný dřív byl po Toskaně celé,
v Sieně o něm sotva zašeptnutí,
A pán tam byl, když rozdrcen byl směle
vztek Florentský, jenž pyšný v onom čase
byl právě, nyní jak jest zkrotlý cele.
Jak s barvou trávy s vaší slávou má se,
teď přijde a zas jde, a ten ji zbělí,
jímž z drsné země vyšla v plné kráse.“ —
Já: „Pravda, kterou tvoji rtové děli,
ta pokorou mé mírní nadýmání,
leč kdo jest, o němž’s hovořil čas celý?“ —
„Provenzan Salvani,“ děl bez zdrahání,
„zde pyká, usmyslil si v pyšné hrudi
Sienu získat svému panování.
Co zemřel, touto procházkou se trudí,
neb takou mincí tady těm se platí,
jež marná snaha nad jich obzor pudí.“ —
Já: „Když duch onen, jenž se nechtěl káti
až na nejzazším kraji svého žití,
tam čeká, nemoha sem vstupovati,
(Když prosby nemohly jej vykoupiti),
než mine čas, jak dlouho žil, dej zvěsti,
jak tento volný přístup moh’ sem míti?“ —
— „V své slávě největší žil i v svém štěstí,“
on děl, „když všecken stud potlačiv v sobě
šel, v Sieně si used’ na náměstí,
By pomoh’ příteli, jenž v Karla zlobě
jat úpěl v žaláři, tu podnik’ dílo,
že všecky žíly v něm se chvěly. Tobě
Víc nedím, byť mé rčení temné bylo,
však sousedé tví již se postarají,
by samo všecko se ti vysvětlilo:
Tím skutkem onomu se vyhnul kraji.“
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
