|
Obsah: "Božská komedie"
Již souložnice Titona starého
po obzoru své bledé lila plání,
prchajíc z loktů sladkých druha svého:
Hvězd drahokamy měla kolem skrání
ve podobě chladného toho tvora,
jenž ohonem svým jedovatým raní:
A kroky dva již, jimiž kráčí shora,
noc učinila k místu, kde jsme stáli,
třetího k letu chvíle byla sporá,
Když já, syn Adamův, již rozespalý,
snem zmožen sklonil jsem se k oné trávě,
kde čtyři ti a já jsme rozmlouvali.
V tě chvíli, když začíná usedavě
lkát jitra na počátku vlaštovice,
na první žal svůj vzpomínajíc právě,
Kdy duše prosta těla víc i více
v sny věštné obrací své zřítelnice:
a méně svými myšlénkami jata
V snu orla zřel jsem, křídla svoje zlatá
po nebi táh’, je v dálku rozpínaje,
mně zdálo se, že slétnout již již chvátá:
Já mail, že v ony přenešen jsem kraje,
kde Ganymed jat opustil kraj milý
a k bohům uveden byl, jak dí báje.
U sebe mnil jsem: tento sem se chýlí
jen zvykem svým, on snad by svými spáry
vzít kořist zhrdal odjinud. Pak chvíli
Let jeho kruhovité dělal čáry
a děsný jako blesk pak střelil dolů
a unesl mne až do výše v žáry.
Mně zdálo se, že my hoříme spolu,
tak domnělá mne ohně síla pálí,
že sen můj stržen byl tom ve plápolu.
Jak Achilles se otřás’ rozespalý
a rozhlížel se kol pln nepokoje
nemoha pojmout obrat nenadálý,
Od Chirona když matka v lokty svoje
spícího vzala, do Skyru s ním spěla,
zkad pozděj řecké odvedly ho voje:
Já zachvěl se, až záclona snů sjela
mi s obličeje, bledý stál jsem v hoři
jak ten, jenž v hrůze led má místo těla.
Víc než dvě hodiny již slunce hoří,
a u mne jedině má těcha stojí,
a zrak můj sirý obrací se k moři.
„Ó neboj se! Kéž jistota tě zkojí!“
můj pravil Pán, „zde jsme a v tomto čase
ty nepotlač, spíš seber sílu svoji!
Jsme u Očistce“ — a já trnul v žase —
„zde stěna skalní, jež ho obepíná,
a viz tam vchod, kde rozdělena zdá se.
V tom svítání, jemuž den vstává z klína,
kdy tvoje duše v onom luhu spala
na květinách, kde ona místa stinná,
Tam krásná paní náhle u mne stála:
„Jsem Lucie, spícího vzít si přeji,
abych mu cestou jeho pomáhala.
Tam zůstal Sordel s druhy, v kvapném reji
tě unesla, a když den zaplál jasný,
pak přišla sem a já po stopě její.
Zde složila tě, však zrak její krásný
dřív okázal mi vchod, jenž otevřený;
pak zmizela a s ní i tvůj sen šťastný.“ —
Jak ten, jenž pochyby jest vyproštěný
a jemuž bázeň v jistotu se tiší,
když pravdy poklad byl mu objevený,
Já změnil se; že bez obavy dýši,
když zřel můj vůdce, k další hnul se pouti
po obvodu skal, já spěl za ním k výši.
Ó čtenáři zříš, k jaké výši pnouti
se snažím látku svou, nech podivení,
cíl větším uměním chci dosáhnouti!
My přišli tam již v tichém zamyšlení,
kde mnil jsem, že jsme dříve otvor zhledli
jak trhlinu v zdi; k mému překvapení
Tam byla brána, k ní tři stupně vedly,
a každý barvy jiné, tam též vrátný
bez hnutí byl; mé oči výš se zvedly,
Jak víc a víc jsem otvíral zrak matný
On seděl nejvýš, střeže tyto prahy;
však jeho tvář snést, tak jsem nebyl statný.
Ve pravici své třímal on meč nahý,
zkad sršely tak blesky, že výš k schodu
zrak upřít byly marné moje snahy.
— „Kdo jste? Co chcete? Jakém ve průvodu
sem přicházíte,“ začal mluvit, „jděte,
ať stoupání sem nevrhne vás v škodu!“ —
„Nám paní s nebe řekla, jenom jděte,“
— můj mistr začal — „ona, ve všem znalá,
též řekla: Tady bránu naleznete!
— „Ó kéž by dál vám svoji milost přála,“
děl vlídný vrátník, „nuže pojďte směle
ku stupňům, jimiž zdobena ta skála.“ —
I šli jsme; ze mramoru přeuměle
byl broušen bílý první stupeň, hladký,
že jak v zrcadle tam jsem zřel se cele.
A druhý jako purpur tmavý, z látky
byl drsné, vypálené ohně žárem
a puklý na délku i na příč zpátky.
A třetí nad něj svým vyčníval tvarem,
ten z porfyru tak rudého se skládal,
jak z žíly krev, když prudkým tryskne varem.
Sem Anděl Boha obě křídla svá dal
i nohy obě, sed’ výš na zápraží,
že z diamantu toto, já jsem hádal.
Po stupních těch mne, jehož duše baží
po poznání, táh’ vůdce, řka: „Teď v prachu
pros, aby zámek otevřel ti paží.“ —
Ku svatým nohám vrhl jsem se v strachu,
by otevřelo, milosrdí vzýval,
se třikrát v hruď bil na tom stupni z nachu.
P sedm on mi na to v čelo vrýval,
svým ostrým mečem, řka: „Hleď, abys rány,
až vnitř se octneš, pozvolna si smýval!“ —
A popel neb prach země vykopaný
by stejné barvy byl snad s jeho šatem;
dva klíče z něho vytáh’ u té brány.
Z nich jeden stříbrem plál a druhý zlatem,
dřív bílým a pak žlutým otevíral,
jak přál jsem si v svém srdci touhou vzňatém.
„Byť jeden klíč se otevření vzpíral
se nechtěje hned v díře otáčeti,
tu neotevřeš, byť’s vší sílu sbíral.
Je dražší zlatý, však víc přemýšleti
u stříbrného dlužno snahou větší,
neb on to jest, jenž uzel rozváže ti.
Od Petra mám je“ — pokračoval v řeči —
„spíš zmýliti se smím ve otvírání
než v opaku, lid v lítosti když klečí.“ —
Pak svaté dvéře otevřel svou dlaní
řka: „Vstupte! ale pamatujte sobě,
že musí zpět, čí zrak se nazpět sklání.“ —
A na stěžejích rázem hned v tě době
vrat křídla svatá se již rozletěla,
jež mocná z kovu zvučného jsou obě.
Silnějším zvukem, věz, tak neskřípěla
kdys Tarpeja, když Metella jí vzali,
od kteréž doby sírá, prázdná dlela.
Prvnímu zvuku ihned naslouchaly
mé uši; Te Deum laudamus pěly
tam hlasy, v kterých sladké tóny lkaly.
A taký dojem ze zvuků, jež zněly,
já tenkrát měl, jaký nás často jíme,
jak varhany by píseň provázely,
hned slova slyšíme, hned neslyšíme.
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
