|
Obsah: "Božská komedie"
Již byla chvíle, steskem domů v dáli
kdy touží plavci, kdy jim srdce svírá
den, sladkým soudruhům kdy s bohem dali;
Jež láskou raní poutníka, když vtírá
se v jeho ucho zvuk dálného zvonu,
jenž zdá se oplakávat den, jenž zmírá.
Sluch přestal všemu naslouchati tónu,
neb duši vstávat zřel jsem v této době,
by umlkli, si přála v ruky sklonu.
I sepjala a zvedla dlaně obě
zrak upírajíc k východu, jak chtěla
by říci Bohu: — „Klid můj pouze v tobě!“ —
Te lucis ante tak oddaně zněla
jí hymna z úst a takým sladkým zvukem,
že zcela duše má se zapomněla.
A všichni, kdo tu s těchto duší plukem,
ti za ní zpívali tu píseň celou,
zrak vzpjavše k hvězdám za svých srdcí tlukem.
Za pravdou, čtenáři, spěj myslí bdělou,
neb tak jest nyní tenký závoj její,
že pronikneš jej snadno duší vřelou.
Já zřel ctné davy ty, jak obracejí
zrak tiše výš jak v čekání, v té chvíli
tak pokorní a bledí v obličeji.
A zřel jsem, shůry jak se na zem chýlí
dva andělové s meči plamennými,
jež bez hrotů a otupeny byly
A s listy v jaře právě rozvitými
šat jejich barvu měl i jejich křídla
a šat se chvěl, v zad spěl, kdy třásli jimi.
Nad námi jednoho má duše zhlídla,
co druhý slétl ku druhému kraji,
že v středu byla toho lidu sídla.
Jich plavé hlavy ještě rozeznají
mé oči, ale v tvářích tak se matou,
jak síly přesilám, když podléhají.
„— Jdou z lůna Marie sem stráží svatou,“
děl Sordel, „stříci dol ten mečů ranou
před blížící se zmijí jedovatou.“ —
Já, nevěda, kterou by přišla stranou,
jsem obrátil se a pak v strnulosti
jsem tisk’ se družných plecí pod ochranou
A Sordel: „Spějme zatím v dol, jenž hostí
ty velké stíny, do řeči se dáti
a uvidět vás, potěší je dosti.“ —
Tři kroky sotva moh’ jsem v dál se bráti,
a byl jsem tam; jeden se na mne díval
a tvářil se tak, jak by chtěl mne znáti.
Již byla chvíle, v které vzduch se stmíval,
však ne tak, že by to, co mezi mými
a jeho zraky jevilo se, skrýval.
On ke mně spěl, já k němu kroky svými.
„Ctný soudce Nino, nevíš, jak mne blaží,
že nebyls mezi duchy prokletými!
Jak možno uvítat jej, duch se snaží;
on ptal se: „Rci, jak dlouho, co jsi přistál
vod spoustou hory této u zápraží?“ —
„Ó smutným dolem, kde jsem nářků vystál,
jsem ráno přistál a jsem v prvním žití,
ač cestou vždy jsem k druhému se chystal.“ —
Mou odpověď jak uslyšeli zníti,
hned Sordel a ten druhý ustoupili
jak lid, jejž náhlé udivení chytí.
Tu jeden hned se ku Virgilu chýlí,
k jinému druhý, jenž tam seděl, s křikem:
„Viz, Konrade, co učinil Bůh milý!“ —
A ke mně: „Tím tě zapřísahám díkem,
jejž tomu dlužen jsi, který tak tají
své první proč, že ztrácíš tam brod mžikem,
Až za tou vodou octneš se vtom kraji,
rci Giovaně mé, aby za mne lkala
tam, nevinní kde milost nalézají.
Že matka její by mne milovala,
já nevěřím, co stužky sňala bílé,
čas přijde, by je bídná nazpět ždála.
Lzeť poznat na ní nejlíp, krátké chvíle
jak v ženě lásky plamen žárem hoří,
když zrak neb hmat jej neudrží v síle.
Tak pěkně kdys ji v hrobku neponoří
ta zmije, Milánské jež vodí k boji,
jak kohout z Gallury.“ Již nehovoří,
Však v tváři jemu zřejmě vryto stojí
to vážné rozhorlení lásky pravé,
jež srdce hřeje, s mírou však se pojí.
Můj zrak pln touhy zřel pak v nebe tmavé,
tam kde se hvězdy nejlíněji točí
jak nejblíž osy kolo. Pronikavé
Proč tam jen, synu, upíráš své oči?
děl Mistr, já: Tři hvězdy vidím, celý
pól jimi kolem plá, co zrak jen zočí.
A ke mně on: Čtyř hvězd těch čaroskvělý
kruh dole jest, který jsi viděl z rána,
a tyto tam jsou, kde dřív ony dlely.
V tom Sordelo táh’ k sobě mého pána
řka: Ejhle, nepřítel náš, již je tady!
a prstem ukazoval, kde ta strana.
Kde malý tento dol byl bez ohrady,
tam ležel had a byl to tuším jistě,
jenž Evě podal jabko hořké vnady.
Lez’ pruhem travou, květy v tomto místě,
teď hlavou sem tam kroutil, teď po hřbetu
se lízal jak zvěř, když se myje čistě.
Já nezřel, proto těžko říci retu,
jak ve výši se rajští supi vzpjali,
však viděl jsem je kroužit v hbitém letu.
Jak ucítil had, že vzduch roztínali
zeleným křídlem, prch’ a v stejném kynu
svých křídel andělé se nazpět brali.
Stín, jenž se přibližoval k soudci Ninu,
když volal jej, po celý útok stále
se na mne díval v řadě těchto stínů.
— „Když světlo nebes, jež tě vede dále,
má tolik oleje ve vůli tvojí,
co třeba dospět k této květné skále,“
Tak začal, „z Valdiniagra, země mojí,
neb ze sousedství zvěsti spolehlivé
když máš, mluv, ať se moje touha zkojí!
Já Konrad Malaspina slul jsem dříve,
já nejsem děd, však z jeho rodu, v lásce,
jež zde se tříbí, k svým jsem planul živé.“ —
„Já nebyl u vás,“ dím té ku otázce,
„však po Evropě, kde jen přebývá se,
kdo sluchu nedal by té o vás zkazce?
Ta pověst, jež váš dům ctí v každém čase,
jest k chvále pánům a jest k chvále kraji,
kdo nebyl tam, ji v sterém slyší hlase.
A přisahám, jak dál se ubírají
mé kroky, rod váš zachoval tu slávu,
dle meče i dle váčku jen ho znají.
Mrav s přírodou v tom chovají ho právu,
že ctný jde přímo, cestu hříchu mina,
byť zkažený svět zlou poslouchal hlavu.“ —
On: „Nyní jdi, věř, slunce, jež zhasíná,
si sedmkráte v loži nepohoví,
jež nohami teď Beran obepíná,
A mínění tvé přívětivé znovy,
věř, ostřejšími hřeby v prostřed hlavy
ti bude vbito nežli jiných slovy,
Běh soudu světem když se nezastaví!“ —
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
