|
Obsah: "Božská komedie"
Od stínů oněch cestou v další kraje
za vůdce svého stopou chtěl jsem jíti,
když jeden za mnou prst svůj pozvedaje
Vzkřik’: „Vizte, paprsk, zdá se, že nesvítí
po levé straně toho, jenž jde dole
a tváří se, jak lidské měl by žití!“ —
Zrak obrátil jsem slov těch při hlahole
a zřel jsem, na mne jen jak v udivení
a světlo zhaslé zřeli všickni v kole.
„— Proč duše tvá se staví v pobloudění,
že chábneš v chůzi?“ dobrý mistr praví,
„co zde se šeptá, po tom nic ti není.
Jen za mnou kráčej a nech mluvit davy;
stůj, pevná věž, jež čela neukloní,
byť sebe víc se vztekal vichr dravý.
Neb člověk, myšlénka v němž druhou honí,
víc nevěrný se stává svému cíli,
neb útok jedné druhou zmdlí a cloní.“ —
Co moh’ jsem říci než: „Můj krok již pílí?“
to řek’ jsem barvu maje v obličeji,
jíž často odpuštění k nám se chýlí.
A zatím svahu na příč zřím, jak spějí
k nám volným krokem tlupy, hlasem touhy
slyš, verš za veršem Miserere pějí.
Jak viděli, že za mým tělem pouhý
stín bez záře byl, zpěv jich stal se křikem,
„Ó!“ zvolali, ryk chraptivý a dlouhý.
Dva z davu potom, vyslanců jak zvykem,
nám běželi vstříc a jich hovor ptá se:
„Co za lid jste, ó poučte nás mžikem!“ —
A mistr pravil: „Navraťte se zase
k těm, již vás vyslali, a rcete, tělo,
jež vidíte, jde ve skutečném mase.
Když k vůli němu státi se jim chtělo,
jak myslím si, dál neřeknu již více,
ať ctí je, k jejich spáse snad sem spělo.“ —
Tak zanícené páry kmitajíce
před nocí jasným nebem nelítají,
ni v slunce sklonu v srpnu blýskavice,
Jak tito nazpátek se v návrat dají
a došedše k nám se všemi se ženou,
jak davy, bez uzdy jež utíkají.
„Jak zástup valný chůzí urychlenou,
děl Básník, již se blíží prosit tebe,
jdi, vyslechni je s myslí nakloněnou.“ —
„Ó duše, která spěcháš v radost nebe,
v těch údech, v nichž jsi v světlo světa spěla,
stůj trochu!“ — Křikem předstihali sebe.
„Hleď, zřítelnice tvoje zdali zřela
kdy někoho z nás, bys dal o něm zprávy:
Proč jdeš? Proč noha tvá se nestavěla?
Násilnou smrtí sešly všech nás davy,
až k slední chvíli každý z nás hřích množil;
tu nebe v čas nás osvítilo pravý,
Že v lítosti a odpuštění dožil
z nás každý život, smíšen k Bohu spěje,
jenž touhu, zřít jej, do srdcí nám vložil.“ —
Já: „Do vašeho ač zřím obličeje,
přec nepoznávám nikoho, leč je-li,
ó šťastné duše, v moci mé, co přeje
Si někdo z vás, ó rcete, a hned smělý
to učiním, pro mír, za nímž mé snahy
za tímto vůdcem svět za světem spěly.“
A jeden začal: — „Rád a bez přísahy
z nás každý věří dobré vůli tvojí,
jen nemožnost-li nezvrátí ji záhy.
Já, který tomu předcházím zde roji,
tě prosím, jestli v tu jsi přišel stranu,
jež Romagnu a Karla říši pojí,
Svou prosbou buď mne pamětliv; ve Fanu
by modlili se za mne bez ustání,
bych zhojit moh’ své duše těžkou ránu.
Tam zrozen jsem, leč díry, z kterých v plání
má prchla krev, v níž bydlelo mé žití,
mi dány byly v Antenorů pláni,
Tam, kde jsem mnil se nejjistějším býti:
ten z Este zasadil je; víc ve vzteku,
než právo chce, on nepřestal mne míti.
Bych ku Miře byl prchl na útěku
u Oriaka stižen na bojišti,
já moh’ se dosud těšit slunce vděku.
Já běžel k bahnu, v rákosí však tříšti,
v kal zapleten já zřel se v pádu řítě,
louž krve jak z mých žil se na zem prýští.“ —
A druhý děl: „Kéž vyplní se hbitě
tvá touha k výši hory v kroku smělém,
pak vyhoviž mým tužbám ve soucitě.
Jsem Buonconte z Montefeltra, s želem
mne Giovanna s jinými nevzpomíná,
tož v středu těch jdu se sklopeným čelem.“
Já: „Pověz, kdo tě vzdálil Campaldina,
že neznán hrob jest, v němž tvé tělo leží,
rci, jaká moc či nehoda snad jiná?“
„Pod Casentinem,“ on zas, „voda běží,
jež Archiano sluje rozvodněná,
nad klášterem s hor stéká bez otěží.
Tam, kde pozbývá toho svého jmena,
jsem dospěl pěšky, proklán byl můj jícen,
a krví mou pláň byla potřísněna.
Zde zrak jsem ztratil náhlou mdlobou chycen,
řeč v „Marie!“ mi došla nenadále,
sám zůstal jsem na břeh té vody zřícen.
Já pravdu dím, ty živý rci ji dále,
mne Anděl Boží chyt’, však onen z Pekla
křik’: Nebeský! proč okrádáš mne stále?
Pro slzičku, která mu jednou tekla,
část věčnou jeho bereš; s tělem jeho
zas jinak zatočí má vláda vzteklá.
Víš, vlhká pára tvaru rozdílného
že hromadí se, vodou pak se stává,
jak sestoupí do vzduchu studeného:
Tu vůle zlá, jež zlo vždy napřed ždává,
při poznání svém páru s bouří vzňala,
tou silou, kterou příroda jí dává.
Po zhaslém dnu nad Pratomagno stkala
mhy závoj až ku nejvyššímu svahu
a mračen spoustu nad ním rozepjala.
A padal déšť, a do příkopu splýval,
že těžký vzduch si vodou našel dráhu,
jej země nevsávala, bystřin snahu
Pak následoval, v divém běhu vlíval
se v hlavní proud a v běhu lítém nedal
se ničím zadržeti jeho příval.
Mé chladné tělo ve svém ústí shledal
pak Archiano, hnal je v Arno dále,
až kříž, v který jsem paže svoje zvedal,
Když smrti boj mne zastih’ nenadále,
strh’ s ňader mých, kol břehu vlek’, k dnu stáhnul,
mne pokryv blátem pochoval v svém kale.“ —
„— Až navrátíš se zpět, po němž jsem prahnul,
až najdeš klid po svojí dlouhé pouti,“
— za drahým třetí duch se ke mně nahnul —
„Že Pia já jsem, hleď si vzpomenouti,
jsem Sienská, Maremmou usmrcena:
ten ví to, jenž chtěl zas mým mužem slouti,
A prsten dav mi řekl: Buď má žena!“
Obsah: "Božská komedie"
Ke stažení: "Božská komedie"
Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/
Читайте також: Данте Аліг'єрі. Божественна комедія.
Читайте также: Данте Алигьери. Божественная комедия.
Top
Doporučit tuto stránku příteli!
|
