Doktor chudých

Autor: P. Marek Dunda

www.milujte.se 60-2022

Josef (Giuseppe) Moscati

25. července 1880 se narodil v Beneventu.
4. srpna 1903 skládá závěrečnou zkoušku na medicíně.
Duben 1906 – při erupci sopky Vesuv zachraňuje nemohoucí pacienty z nemocnice Torre del Greco na úpatí vulkánu.
1911 propuká v Neapoli epidemie cholery; pověřen představiteli města, aby ji pomohl zvládat, osobně ošetřuje mnohé smrtelně nemocné.
1915–1918 ředitelem vojenského oddělení – operuje stovky raněných vojáků.
12. dubna 1927 umírá náhle na infarkt ve své ordinaci.
16. listopadu 1975 prohlášen Pavlem VI. v Římě za blahoslaveného.
25. října 1987 svatořečen Janem Pavlem II. v Římě.
Jako svého mocného přímluvce jej vzývají lékaři, nemocní, staří a hospice.

Když se v roce 1897 sedmnáctiletý Josef Moscati po maturitě rozhodl, že se stane lékařem, vzbudilo to údiv u všech jeho blízkých. Všeobecně se totiž čekalo, že podobně jako jeho dva starší bratři půjde ve stopách svého otce, který byl významným soudcem v Neapoli. I matka mu domlouvala, vždyť znala jeho citlivou povahu a nedokázala si představit, jak bude její syn denně snášet kontakt s bolestí a utrpením lidí. Tehdy ji překvapil a zároveň i uklidnil, když poodhalil své soucitné srdce, ze kterého toto rozhodnutí vyrůstalo: „... byl bych ochotný si s nemocným vyměnit i místo.“

Objevil své poslání

Co této nečekané volbě Josefa Moscatiho předcházelo? Můžeme vytušit, že svou roli sehrálo setkání s utrpením a chudobou, ale zřejmě i ztráta několika sourozenců, a to zvlášť milovaného bratra, a také dvou strýců... Z okna domu, ve kterém bydleli, bylo vidět nemocnici pro nevyléčitelně nemocné. To vše mohlo přispět k jeho volbě. Jisté je, že tento zbožný a velmi nadaný mladík z dobře situované šlechtické rodiny objevil ve službě nemocným své poslání a naplnění Božího plánu.

V bílých rámečcích jsou snímky z filmu Giuseppe Moscati – lékař chudých, u nás distribuovaného ve slovenském znění pod názvem Lekár zázrakov.

Měl správně srovnané priority

Josef (italsky Giuseppe) už v době studií udivoval své okolí neobvyklými znalostmi. Vše ale vyvažoval velkou pokorou a vlídným úsměvem, takže u ostatních byl velmi oblíbený a nevnímali ho jako konkurenta. Nebyl v něm ani stín soutěživosti nebo snaha udělat dojem na pana profesora či ostatní posluchače. Na rozdíl od svých spolužáků netoužil po kariéře, penězích a vysokém postavení. Jemu šlo o znalosti a službu nemocným. Ne že by ho nezajímalo veřejné dění nebo kultura; nic ze společenského života mu nebylo cizí, jen měl ve svých zájmech zjevné priority – věnoval jim čas a pozornost podle jasného žebříčku hodnot. Brzy po dokončení studií nastoupil s velkým odhodláním do nemocnice v Neapoli. Služba zde nebyla snadná a možnosti, jak pomoci, byly velmi omezené.

V bílých rámečcích jsou snímky z filmu Giuseppe Moscati – lékař chudých, u nás distribuovaného ve slovenském znění pod názvem Lekár zázrakov.

Zbožný lékař a vědec

Nasadil však všechny své síly a schopnosti a pro jeho skromnost, laskavost, obětavost a odbornost si ho i zde všichni záhy oblíbili. Stal se pověstným pro své téměř neomylné umění stanovit přesnou diagnózu bez složitých a bolestivých vyšetření.

Během své praxe se věnoval také vědecké práci. Sledoval nejnovější objevy v medicíně, publikoval a sám svými poznatky přispíval k účinnější léčbě pacientů. Například jako první v Itálii se věnoval výzkumu léčby cukrovky s využitím inzulínu. Z oboru lékařství napsal 32 knih. Jeho vědecké práce udivují nejen odborností, ale i krásným slohem a jazykem. Navíc jsou proniknuty i náboženským obsahem a nesou známky apoštolského působení. Vždy, když někdo zemřel z nějaké dosud neznámé příčiny, neopomenul vykonat pitvu: „Nemůžeme dopustit, aby si smrt odnesla své tajemství a my se z toho nepoučili.“

Vštěpoval medikům celistvý pohled na pacienta

Důležitou součástí Moscatiho života byla péče o studenty medicíny. Věnoval jim zvýšenou pozornost a snažil se jim předat všechno, čím by mohli být v praxi užiteční. Důraz kladl na vnímání pacienta jako celku. Připomínal, že nestačí jen řešit jeho nemoc či zranění. Je třeba trpícího vidět v úplnosti, projevit mu lásku, věnovat pozornost, naslouchat, vstupovat do dialogu s ním a dodávat mu naději. Jako věřící člověk nikdy neopomíjel poukázat na toho, kdo léčí a má moc uzdravit tělo i duši. Bylo na něm patrné, že se řídí podle zásady, že nejdříve je třeba myslet na spásu duše, a až potom na zdraví těla. Sám vedl poctivý duchovní život. Denně se snažil být na mši svaté – většinou už v šest ráno. Modlitba a trvalá myšlenka na blízkost Boží byla pro něj samozřejmost. Stále u sebe nosil růženec a střelné modlitby provázely všechno jeho konání.

Cele se dal k dispozici Bohu ke službě

Doporučoval i „léčení Eucharistií“ – věřil, že dobré přijetí Pána vzbudí v člověku sílu pro uzdravení nebo pro přijetí Boží vůle. „Kdo přijímá denně Svaté přijímání, má ohromnou sílu a dokáže překonat utrpení života a pokušení.“ Kvůli jeho hluboké osobní zbožnosti se někteří podivovali, proč se nestal knězem. Rozpoznal, že tudy nevede jeho cesta. Přesto však zůstal svobodný, složil soukromý slib čistoty, „aby mohl svobodněji a lépe sloužit svým bližním, zvláště nemocným“. Žil životem zcela vydaným službě Bohu a potřebným. Zakoušel, že důvěryplná odevzdanost Bohu je základem vnitřní rovnováhy. Dostavily se mnohé úspěchy. Bůh hojně žehnal.

Hledal, jak pomoci, ne kariéru

Není divu, že takový odborník brzy postupoval, a to až do vedení nemocnice. A otvíral se i další kariérní postup. Když mu, a to už od mladých let, byla nabízena další výnosná atraktivní místa a posty, netoužil po nich a rád je přenechával jiným. Sám chtěl zůstat nablízku svým nemocným a chudým. Těch bylo v Neapoli té doby velmi mnoho. Čím víc poznával těžké a mnohdy i bezvýchodné podmínky chudých, tím víc toužil hledat cesty, jak pomoci.

Opravdový zájem jako součást apoštolátu

Josef Moscati se nespokojil jen s tím, že poskytl lékařskou pomoc a od chudých si za to nic nevzal, ale často ještě chudému pacientovi vložil do receptu peníze, aby si za ně mohl vyzvednout léky. Chudé navštěvoval i osobně ve volných chvílích, přinášel útěchu a také většinou něco k jídlu. Když se zajímal o zdravotní stav svých pacientů, nebylo mu lhostejné ani to, v jakých podmínkách žijí. Byl si vědom, že není schopen pomoci všem a vyléčit všechny choroby, ale chtěl udělat vše, co bylo v jeho možnostech. Tam, kde už nemohl pomoci jinak, se snažil být alespoň nablízku a dodávat důvěru v Pána Boha. Psal též mnoho dopisů, ve kterých povzbuzoval, dodával naději a důvěru v Boží lásku. Všeobecně se o něm vědělo, že je hluboce věřící, a jeho všestranně poctivý život byl pro mnohé výmluvné svědectví, které umocňovalo jeho apoštolát.

Nemyslel na sebe

Touha účinněji pomáhat vedla doktora Moscatiho k tomu, že si zřídil ordinaci i ve svém bytě, kde se mu o domácnost starala jeho starší sestra Anna, zvaná Nina. Pro ni nebylo vždy lehké bratra pochopit, i když ho chtěla všemožně podporovat. Když přicházíval odpoledne z nemocnice domů, čekávali zde na něj již mnozí nemocní, a to i ze vzdálených míst, a on ordinoval často až do pozdních nočních hodin. Nikdy se nešetřil, ani v tom nejmenším nemyslel na sebe, rozdával se na všechny strany. Podporoval chudé tak štědře, že se dokonce dostal do situace, kdy už neměl z čeho dávat. Měl však ve svých prioritách zcela jasno. Nezaváhal a rozprodal cenný majetek po rodičích, aby mohl pomáhat dál. Sám žil velmi skromně s odůvodněním, že z lásky k Bohu se musí zříci zbytečných výhod.

V bílých rámečcích jsou snímky z filmu Giuseppe Moscati – lékař chudých, u nás distribuovaného ve slovenském znění pod názvem Lekár zázrakov.

Nepochopení a problémy

Moscatiho přístup k profesi a životu byl pro jeho mnohé blízké nepochopitelný a nepřijatelný. V té době to bylo něco zcela nového a neobvyklého. V italském filmu Lékař zázraků z roku 2007 je pěkně zachyceno, jak se Josef Moscati dostával díky tomuto svému přístupu nezaviněně do situací, kdy mu lidé z jeho okolí dávali pocítit, že jim svým upřednostňováním chudých a nemocných ubližuje. Stalo se to například tehdy, když si přivedl přímo domů vážně nemocnou osobu a tím zcela zaskočil svou sestru Ninu nebo když kvůli akutnímu případu, kdy se musel věnovat nemocnému, promeškal večeři s rodinou své snoubenky, a tak se začaly hatit plány na jejich manželství. Bylo pro něj vždy velmi těžké žít s pocitem, že je to on, kdo ubližuje těm, které má rád. Ve skutečnosti však byl nevinný a vinu mu podsouvali ti, kdo lpěli na představě, kterou si o něm vytvořili a do které se jim on se svým širokým srdcem nemohl vejít. Moscati však neměl na výběr: chtělli zůstat věrný svému svědomí, nemohl jednat jinak.

Bůh přebírá zodpovědnost

Film pak zachycuje zkušenost neapolského lékaře, která se dá i zobecnit a která se opakuje u těch, kdo jsou věrni svému svědomí. Je to zkušenost, že Bůh přebírá zodpovědnost za ty, kteří jsou mu věrní, a pomáhá, aby se z nezaviněných mínusů, které vypadají jako nepřekonatelné, časem staly plusy. Stejně tomu bylo u Josefa Moscatiho a stejně je tomu u každého dalšího, kdo je věrný Pánu – Bůh neponechá své věrné v zapomnění.

Věřící vědec

Doktor Moscati žil sice v poměrně značné chudobě, zcela nepřiměřené pro lékaře té doby, ale bylo na něm patrné, že žije šťastným, radostným a naplněným životem. Těžko vytušit, kolika potřebným pomohl. Proto není divu, že ho lidé milovali a uznávali. Uznání si zaslouží i ohledně svého vědeckého přínosu, který vůbec není zanedbatelný. Vychoval řadu následovníků, přinesl nové léčebné metody a napomohl k vnímání pacienta v jeho celistvosti a důstojnosti. Nedožil se sice ani padesáti roků – léta vysilující práce se podepsala na jeho zdraví –, ale byl a zůstává příkladem katolického laika, který se dal na svém místě plně k dispozici Bohu. Je jeden z těch, kteří sami na sobě dokazují, že věda a víra si neodporují, ale naopak: ve světle víry věda pravdivě poodhaluje to, co do stvoření již dávno vložil Bůh a co člověk může postupně objevovat a využívat.

sv. Josef Moscati – z myšlenek lékaře a světce

„Prvním lékařem je Bůh. On je Pánem života i všech darů (...), z jeho bohatství pochází zdravá duše i tělo a jiné dary.“

„Jak netrpět, když vidím, kolik duší je vzdálených od Boha. Chtěl bych je všechny přivést k nohám Ježíšovým, aby se všichni obrátili.“

„Blahoslavení jsme my lékaři, i když často nedovedeme zabránit nemoci, jestliže pamatujeme, že mimo tělo, které léčíme, máme před sebou nesmrtelnou lidskou duši.“

„Nemocní jsou obrazem Ježíše Krista (...) a činnost sester a ošetřovatelek v nemocnici spočívá ve spolupráci s nekonečnou láskou, která pomáhá, odpouští, posvěcuje.“

„Lékař stojí v prvním šiku. Často se setkává s lidmi, kteří se navzdory svým chybám vracejí k víře svých otců. Pod tlakem utrpení touží po útěše. Šťastný je ten lékař, který vytuší tajemství těchto duší a dokáže je znovu zapálit.“

„Mějte na paměti, že nemáte pečovat jen o těla, ale také o ubohé duše, které se k vám utíkají. Kolika bolestem ulevíte spíše radou a nasloucháním než strohým receptem, s nímž je pošlete do lékárny!“ (To je rada nejen pro lékaře a ostatní zdravotníky. Část o naslouchání může být velmi užitečná i všem, kteří o nemocné jakkoliv pečují – třeba ve svých rodinách – nebo se jim snaží pomáhat ve svém okolí, v sousedství...)

„Pamatujte na to, že vaši pacienti mají především duši, k níž se musíte umět přiblížit a pomoci jí, aby se přiblížila k Bohu.“

„Bůh nikdy nikoho neopouští. Čím více se cítíte osamělí, opomíjení, potupení, nepochopení..., že se až hroutíte pod tíhou té hrozné nespravedlnosti, tím více pocítíte tajemnou sílu, která vás podpírá a nad níž budete žasnout, až se zase upokojíte. A touto silou je Bůh!“

„Víra neodstraní bolest ze ztráty, ale pomáhá člověku, aby ji pokojně přijal. Dodává důvěru, že nejsme od Boha opuštěni, ale že se o nás postará stejně dobře jako ti, kteří nás opustili.“

„Je jen jedna skutečná sláva, jedna naděje, jedna velikost – ta, již Bůh slibuje svým věrným služebníkům.“

„Jestliže člověk miluje Pána, necítí tolik tíhu a trápení, dokonce mu sládnou. A je-li něčí láska k Pánu opravdu silná, začíná po utrpení toužit, zamiluje si jej.“

„Kdykoli Bůh přichází do našeho srdce ve Svatém přijímání, dává nám pokoj, schopnost se odevzdat, odvahu a naději.“

„Pokud Bůh někoho povolá k sobě, vždycky sám zaujme jeho místo.“

Zdroje:

Immediata, Beatrice: Doktor Moscati. Svatý lékař z Neapole. Praha: Paulínky, 2021.
Krausová, Jitka Dominika: Eskulapova hůl, lampa a kříž. Vranov nad Dyjí: A.M.I.M.S., 2021.
Světci k nám hovoří... sv. Josef Moscati.
Dostupný z WWW: http://www.catholica.cz/?id=1173

Zdroj článku: Časopis "Milujte se!"

Článek byl publikován v srpnu 2022

Read more Christian articles (Czech)

Top

Doporučit tuto stránku příteli!